Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 60

     „Nikoho nemám!" zvýším hlas.
     „Tak proč ta vůně?"
     „Jsi otravná. Byl tu jeden kolega, co se těžce zranil, tak jsem mu to tady ošetřil," není to tak daleko od pravdy.
     „Dostala jsem dopis od tvého otce," řekne a já zpozorním „chce tě vidět a omluvit se ti za vše, co udělal. Chtěla jsem to zamítnout, ale je to tvoje rozhodnutí."
     „Ten kretén má tu drzost po tom všem mě ještě vidět?! Ať zaleze zase do lochu, kretén jeden! Mu můžeš vyřídit, že jestli na mě jen sáhne, tak se postarám, aby dostal doživotí! Těch osm let mu tehdy nestačilo, co?! Nemám v plánu se s ním scházet! A tu svojí omluvu ať si strčí do prdele! Nějaká jeho podělaná omluva se nezbaví jizev na mém pošramoceném těle!"
     „Levi, klid," snaží se mě uklidnit, ale já už opět dostávám záchvat. Je to marné. „Půjdu mu hned teď zavolat, ano? Dojdu domů a zavolám mu a vše mu vyřídím. Ty se tu hlavně uklidni, ano?" řekne a už se oblíká do kabátu. Spěšně odejde. Je opravdu blbá. Nechá tu vlastní dítě v záchvatu. To si jako doktorka není opravdu vědoma, co všechno můžu teď udělat? Sebevražda nebo vražda pro mě nejsou problém.
     Chci tu Erena a jeho objetí. Z této myšlenky mi je zle. Ale zároveň je to uspokojující myšlenka, která mě po pár minutách pomalu uklidňuje.