Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 71

     Dalšího rána jsme s matkou vyjeli k mým prarodičům, kde se měla sejít celá rodina, kterou jsem tak moc nenáviděl a i do teď tu jsou určití lidé, které nenávidím.

     V pět ráno jsme vyjeli k prarodičům, kde budu muset přežít do zítřejšího rána. Nejsem schopen říct jak moc budu nepříčetný dvacátého šestého, kdy se máme sejít. Chce mi vynahradit zítřek, kdy za mnou nemůže kvůli svým přátelům. Jsem rád, že ho zítra neuvidí, jelikož mám narozeniny o kterých on ani neví. Nemám své narozeniny rád, je to otravný den, proto o nich neví a ani nechci, aby v nejbližší době věděl.
     „Jestli uděláš divadlo jako minulý rok, tak-"
     „Tak co?" skočím jí do řeči. Minulý rok jsem tam seřval všechny za vše, co se dalo. Lezlo mi na maják, že nemám v tyto dny právo odmítnout pozvání. Vždyť jsem dospělý!
     „Levi, já vím, že se ti tam nechce a pochopila bych to, kdyby jsi někoho měl, ale promiň, jsi sám a jeden den tě nezabije. Nikoho nejezdíš navštívit, ty lidi vidíš jednou za rok a i přesto děláš komedie."
     Vtip je v tom, že někoho mám. Vtip je ten, že já někoho mám. Není to nikdo z mé rodiny, žádný bratranec či sestřenice, ale já. Ten, co je chladný a neporazitelný jako ledovec. Ledovec, co potopil i samotný Titanic. Takový ledovec dokáže jen roztát Slunce a i to potřebuje dost času. A přesně takové Slunce jsem našel, nic víc nepotřebuji.
     „Za celý den o mě nikdo nezavadí ani pohledem natož slovem."
     „Rivi..." a zase, zdrobnělina, kterou nenávidím.
     „LEVI! Jsem LEVI!"
     „Ty přece moc dobře víš, že tví prarodiče ti budou říkat Rivaille."
     „O důvod navíc, proč tam nejezdit."
     „Ale už dost! O tomhle jsem s tebou vůbec nechtěla mluvit!"
     Nevěřícně po ní vyštěknu „a o čem teda?!" celou dobu mlela jen o tomhle!
     „Otec, opět mi volal."
     „Doufám, že jsi ho poslala do háje!"
     „Udělala jsem to, ale teď volal znovu. Přeje ti veselé Vánoce a požádal tě, jestli by jsi nemohl s ním ten jeden hovor skousnout," opatrně řekne. Ví, že se pohybuje na tenkém ledě.
     „Ať jde k čertu! Nechci mít s ním nic společného!" zaštěkám. Chci tu Erena, který ví, kdy má přestat.

     To byla pravda, matka nikdy nevěděla, kdy přestat. Přitom, jakožto doktorka, věděla, že na mě nemá tlačit. Byla z mé minulosti a ze svých výčitek natolik zoufalá, že na mě tlačila, tím se ale dopouštěla obrovské chyby.
     Přijeli jsme na dané místo. Své prarodiče jsem neměl rád, ale respektoval jsem jejich stáří a věděl jsem, že ošklivé urážky by nemuseli brát zrovna nejlépe. Nikdy jsem na ně nebyl zlý, alespoň ne tolik, jako ke vše ostatním.

     „Rivaille! Moc ráda tě vidím," odpoví stařenka, která mě chytí za ruku a usměje se na mě vrásčitým úsměvem. V jejich přítomnosti nikdy nevím, jak se chovat. Vše, co dělají a nehorázně mě to štvě je, že mě oslovují mým jménem. A potom tu je celá rodina Ackermanů, která už ze začátku mě vidí jako týrané dítě. Chovají se ke mně jinak už od malička. Všichni. Cítím se od těch všech odlišně a to mi nedělá dobře. A to radši ani nemluvím, že tento starý pár porodil mého otce. Kdyby nebyli oni, nebyl by on. A nebyl bych ani já. A bylo by to tak lepší.
     „Ahoj Rivaille! Už to je doba!" přiběhne k nám stařík. Přiběhne... Spíš připlazí.
     Matka mě šťouchne do žeber čímž si ode mě vyslouží vražedný pohled. Nemá cenu se snažit, moc dobře vědí, že milého slova ze mě nevytáhnou, pokud nebudu sám chtít. A to je ten problém, chovají se ke mně jako k postiženému. „Jo jo, taky vás rád vidím," zamumlám větu, kterou mám naučenou, avšak kouska citu v ní nenajdete.
     Stařena se na mě usměje a dovede mě do obývacího pokoje, kde mě usadí na gauč, kde si každý rok sedávám. Přinese mi čaj, který si vždy vyžádám a pobídne mě, ať si vezmu ze stolku přede mnou cukroví a zákusky. Kdyby tu byl Eren jistojistě by nepohrdl. Jako každý rok tu jsem s matkou druhý. První tu je moje teta se svojí rodinou. Dvěmi dětmi a svým manželem. Do čtvrt hodiny by měli přijet strýc se svou ženou a holkou v Erenovém věku. Nechce se mi věřit, že ti caparti a ta holka jsou mými bratranci a sestřenicí. Je mi třicet, od zítra třicet jedna, těch malých bych mohl být pomalu otec.
     Strýc Kenny a můj otec tu, jako každý rok, nebudou. Alespoň nějaké plus.