Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 69

     Procházku skrz park jsme brali dost oklikou, takže jsme ke mně dorazili až ve čtyři.
     „Chceš čaj? Kakao? Nebo něco jiného?" ano, nabídl jsem kakao. Za ty dva měsíce jsem zjistil, že Eren miluje kakao, tak jsem ho koupil.
     Rozplácne se na zem „kakao!" zapiští jako malé dítě, co dostalo hračku.
     Dojdu do kuchyně udělat sobě čaj a jemu kakao. Hrníčky jsem poté odnesl na stolek před televizí. Sedne si a rychle čapne hrníček s kakaem do rukou, jako by měl strach, že mu někdo drahocený nápoj vezme. Sednu si k němu na zem, což jsem taky od něj vypozoroval - upřednostní sezení na podlaze než na gauči. Tak nějak mám ve zvyku si sedat k němu. Podepřu si hlavu a pozoruji páru, která se mu kouří z hrnku.
     „Ty nebudeš ten čaj pít? Vždycky ho piješ, když je vařící," zakouká se na mě a po chvilce se přese mě nahne a vezme šálek černého čaje, který mi podá. Omámí mě vůně, kterou po celou tu dobu ze své postele začínám pomalu šňupat. Miluji tu vůni, ale tohle byla smrtící dávka. Byl tak blízko!
     „Levi, držíš?" zeptá se Eren a šálek pomalu pouští. Jen tak tak stihnu šálek sevřít. Děkuji bohu, že jsem stihl takhle zareagovat jinak by byl můj klín politej vroucí vodou a to by byla zaručeně moje smrt.
     Zaznamenám Erenův pohled na mých nových hodinkách. Položím šálek opět na stůl a zvednu se. Dojdu do ložnice, kde ze zásuvky vytáhnu krabičku se kterou se vracím k Erenovi. Opět si sednu na zem a otevřu kabičku. Eren pozorně pozoruje, co to dělám, a snaží se do krabičky nahlédnout. Vytáhnu kožený řetízek s klíčem a nandám ho Erenovi přes hlavu na krk. Oba dva se podíváme na ten předmět. Jo, zlatá se k němu hodí, dokonale padne k jeho smaragdovým očím, které září jako sluníčko.
     A hodinky, co mi dal vypadají jako mé bouřkové oči. Až teď mi došlo, proč ho napadli zrovna hodinky.
     Vezmu klíč a prohlédnu si ho, jen chvilku, poté Erena přitáhnu pomocí právě toho klíče k sobě do polibku. Hrníček mu vezmu z ruky a položím ho za sebe na stůl - díky bohu jsem ho nerozlil. Tento polibek je od těch všech, co jsme si kdy dali, úplně jiný. Odvážný, svůdný, vzrušující. Nevím jak jinak ho ještě popsat.
     Nakláním se k němu čímž ho donutím se naklánět dozadu až nakonec leží na zemi. A já na čtyřech nad ním. Obávám se, že z toho už nevycouvu. Nemám nejmenší ponětí, co dělat. Však ono se to nějak vyvrbí, musím doufat.
     Naštěstí mé tělo očividně ví moc dobře, co dělat, jelikož moje neposedná ruka se začne vkrádat pod jeho triko. Cítil jsem jak skrz jeho tělo projela energie. Projelo jím vzrušení. Chci to cítit ještě jednou. Chci cítit, jak se podruhé napne a zachvěje vzrušením. Moje ruka bloudí po jeho hrudi a vypracovaném bříšku. Jeho vrchní část těla znám nazpamět. Stačil mi týden, kdy jsem mu ošetřoval rány. Vím přesně, kde byla modřina a kde byla ranka. A přesto mě to nikdy nevzrušovalo. Až do teď. Začínám se dostávat k bradavkám, bohužel, někdo tam nahoře nám nepřeje. Zvonek. Úplně jsem zapomněl, že sem má dnes přijet matka, aby mě mohla zítra odvézt na tu děsně nudnou akci. Hádáte správně, nemám auto. Nikdy jsem ho nepotřeboval.
     Oba dva se podíváme tím směrem. „Vypadá to, že se ti tvé přání splní. Poznáš moji matku," řeknu do prázdna „nic o tobě neví, takže se snaž nemluvit," informuji ho, ale sám moc dobře vím, že to bude nemožné, protože je matka děsně ukecaná osoba.

Další písníčka nahoře, však to už znáte :3