Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 64

     Jsem rád, že jsem stihl tuto část říct dneska. Přece jenom slavím právě dnes s Erenem deset let. Nemůžu si představit, že to, co vám teď vyprávím se odehrálo přesně před deseti lety.
     Venku se už ztmívá. Budu muset jít. Jsem nucen opustit Erena. Pomalu se zvednu z tvrdé země „promiň Erene, ale budu muset jít. Jsem rád, že jsem tu mohl být dnes s tebou. Určitě mě zase v blízké době čekej."
     Ještě jednou se ohlédnu po fotce na hrobu a poté už vyrazím domů.

     „Erene?"
     „Hm?"
     „Můžeš mě už pustit?"
     „Ne."
     „Erene, musím tu ještě poklidit. Podívej se na ten bordel. Předevčírem tu byla matka a celé tu to prošmejdila."
     Porozhlédne se po místnosti „je tu čisto."
     „Erene, nezkoušej to na mě. Je tu bordel jak v tanku."
     „Není Levi," zamumlá mi do ramene „to si jenom představuješ protože ti tohle je nepříjemné. Myslím tím, jako, že se stydíš."
     Má pravdu. Nikdy jsem s nikým nebyl a tak jsem právě teď trochu nesvůj, ale to nic na tom nemění, že tu je po matce bordel. „Erene," odpovím až pomalu vražedně.
     Přejede mu mráz po zádech a hned se ode mě odtáhne se zdvyženýma rukama v gestu vzdávání se „promiň," ale směje se.
     Zvednu se a vytáhnu mop s kýblem do kterého natočím vodu a přidám přípravek na vytírání podlahy.
     „A co já Levi?" zeptá se mi za zády Eren a já div nedostanu infarkt jak jsem se lekl.
     Zbělsile se na něj otočím „Erene, tohle mi už NIKDY nedělej!"
     „Promiň. Tak co mám dělat?"
     „Jít spát, a nebo jít domů," odpovím rázně.
     „Leví," zasténá a obejme mě. Jako vážně?
     „Opravdu jsem si vzal dobrovolně na krk malé dítě?"
     „Nejspíš," zamumlá.
     Povzdechnu si „fajn, jestli tak moc toužíš uklízet, tak povleč postel, už je tam to povlečení dlouho."