Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 21

     „LE-VI-CHAN!" uslyším své jméno s tou trapnou koncovkou. Hned vím o koho se jedná. Otočím se za mé záda, kde s největší pravděpodobností osoba stojí.
     „Ahoj Hanji, prosím, neříkej mi tak," požádám a ona přikývne. Stejně to za pár měsíců opět vytáhne, ale lepší než nic.
     „Co tu děláš Levi? Do města moc často nechodíš," zeptá se zaujatě. Má mě hezky zmapovanýho.
     „Chtěl jsem se projít," řeknu.
     Porozhlédne se, jako by až teď zjišťovala v jaké části se to právě teď nacházíme. Poté upře svůj zrak zpět na mě. Vím na co myslí a tak uhnu pohledem.
     „Levi, proč jsi zrovna tady?" zeptá se opatrně. To je ale k ničemu, stejně sebou cuknu.
     Oba dva víme, co se tu stalo. Jak se mi přímo tady změnil život. Co se tu stalo tobě před pěti lety.
     Najednou mi je opět do breku.
     Hanji ke mně přiběhne zbylé kroky, které nás od sebe dělily a konejšivě mě obejme. „Levi, víš, že ti tohle místo nedělá dobře. Proč si tolik ubližuješ?"
     Nevím, opravdu nevím. Odpověď neznám, ačkoliv bych rád znal. Copak si můj mozek myslí, že tě tu spatří? Myslí si snad, že jsem celé ty roky žil ve lži a že Eren přece jenom nešel na onen svět? Jsem opravdu hlupák. A to jsem si v minulosti myslel, že láska jde mimo mě. Že mě nikdy nezasáhne. A přece jenom se stalo, to, co se stát nemělo. Před deseti lety.
     „To kdybych věděl," odpovím potichu a odtáhnu se.
     „Víš moc dobře, že jsi mi slíbil, že sem už nebudeš chodit. A přece jsi to porušil. Achjo, co s tebou. Jsi opravdu tvrdohlavý Levi. Pro svoje dobro sem nechoď. Vsadím se, že ani Eren by to nechtěl."
     Jo, v tom má nejspíš pravdu. Eren nikdy nesnesl pohled na moje zničené já. Měl šanci ho vidět jen jednou a i to mu rvalo srdce až příliš. Místo toho, aby v tu danou chvíli myslel na sebe, tak jeho oči jasně mluvili, že jediné na co v té poslední chvilce svého života myslel - a co mu dělalo největší starosti - jsem byl já, který byl zoufalý. Snažil se usmát a zlepšit mi tak náladu, ačkoliv sám věděl, co ho čeká. Poté se jeho oči zavřeli a on se proměnil v mrtvolu, která ještě pár dní dýchala. Byly to hnusné okamžiky, které mi rvou srdce. Ty dny jsem nespal, nejedl a nehl jsem se od jeho nemocniční postele ve které nehybně ležel až do té doby, co přístroje na něm napojené nepronesly ten odporný zvuk, který mluvil za vše: Eren opustil tento svět.