Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 20

     Jsou to dva dny zpátky, co jsem se pousmál aniž bych si byl toho vědom. A to radši ani nezmiňuji nad čím jsem se pousmál. Levi asi jsi opravdu nemocný.

     Nebyl jsem nemocný, ale chytil jsem jeden „vir", kterému jsem se po celé ty roky úspěšně vyhýbal. Ta nemoc (nebo vir, to už je na vás) je láska. Nemusí to být vyloženě láska jako taková (k partnerovi či osobě, kterou milujete), stačí láska k rodině, k přátelům nebo k čemukoli jinému.

     Směšné, jak se lidé snaží vyhýbat zlu. Chtějí mít se zlem co nejmíň společného. Ale přitom touží po něčem tak silném, co je omámí a totálně ovládne. Ano, jedná se právě o lásku, která je tak mocná a bezcitná. Protože právě ona je převlečená příšera, která vás později donutí k slzám ať se děje, co se děje. Lidé se vyhýbají zlu, ale přitom chtějí cítit lásku, která je zlem sama o sobě. Jak naivní dokáží lidi být. Nevím jestli mám být z toho v šoku, nebo se smát jejich naivitě a nebo brečet jejich hlouposti. Dobrovolně se nechají ovládnout něčím tak hloupým. Nechápu je.

     To jsem si vždycky myslel a i teď jsem přesvědčen, že láska je monstrum, které nás ničí. Však se na nás Erene podívej. Odešel jsi a mě si tu nechal v slzách. Ačkoliv vím, že to nebyla tvoje chyba.
     Jak jsem již řekl, v té době jsem se nakazil něčím tak hnusným a zároveň krásným. Bohužel, jakmile tělo začne jednou pociťovat lásku, už se jí nikdy nezbaví. A to je ten problém. Protože na lásku se neumírá, takže se trápíte do konce svého života.

     Jdu z práce rovnou domů. Ten hluk v parku mi leze dost na mozek. Kdo vymyslel něco tak dementního ve stylu letních prázdnin? Opravdu tento čas nesnáším. Fakani se potulují po celém městě, maminky s malými spratky se pohybují po parku. Kočárek je kam se podívám. Řev těch děcek je opravdu balzám na ten všechen hluk.
     Už jen tři týdny a vše bude zase dobrý Levi, hlavně klid. Vše se vrátí do normálu, ten skrček opustí tvojí kancelář a vše bude opět jako dřív. Jeho úsměv nebudeš muset vídat každý den.

     Je to tak dávno, že si to nepamatuji přesně. Ale zároveň to je jako včera, co jsem tohle všechno pociťoval. Hlavní ale bylo to, že po zmínění: „Jeho úsměv nebudeš muset vídat každý den." jsem posmutněl. Nechtěl jsem si to v tu dobu přiznat. Vlastně jsem ten pocit skoro vůbec necítil. Neznal jsem ho, myslel jsem si, že mi prostě něco je kvůli hluku v mém okolí. Vlastně už ani nevím, co jsem myslel, ale jedno vím určitě: nevěnoval jsem tomu pozornost, poněvadž to trvalo sotva vteřinu. Bohužel - nebo díky Bohu? - i ta vteřina nechala do budoucna velké následky.