Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 67

     Čas utíkal jako voda a my s ním. Začal jsem si zvykat na místo po Erenovém boku a on na to mé. Ale přes to všechno jsem svět viděl stále šedě. Jsem si docela jistý, že kdyby náhle Eren zmizel, tak bych se vrátil do pár dnů ke svému minulému životu.
     Následuje měsíc prosinec  a s ním i Vánoční svátky. Nepřipadalo v úvahu, že bych Vánoce trávil s ním. Tak zaprvé o tom ani jedna z rodin nevěděla a tohle by se odůvodnit nedalo jinak než přiznáním. Zadruhé mé minulé já ani nechtělo, považoval jsem to za otravný svátek, který jsem musel přečkat. A zatřetí tu je moje rodina se kterou jsem musel povinně trávit čas. Celá rodina Ackermanů se sešla u mých prarodičů a tam jsme byli spolu 24. prosince. Prý jsem jim musel vynahradit celý rok, který jsem za nikým z nich nejezdil.
     Ale dárek jsem přece jenom musel koupit, a tentokrát to byl pro mě nadpřirozený úkol, protože... Sami se podívejte jak to bylo odlišné od toho roku, od kterého jsme začínali.

     Pořádně se obléknu a vyrazím ven do obchodního centra. Nevím, co to dělám, ale jdu tam v tuto dobu poprvé. Moc dobře vím, jak to tam před Vánoci vypadá. A přesto tam jdu kvůli Erenovi pro kterého nemám nic. Matce jsem už koupil kabát, prarodičům za mě koupila něco ona jako vždy. Nikoho dalšího neřeším. Ale Eren... Nevím, co mu mám koupit, aby to vypadalo dobře. Doufejme, že něco najdu.

***

     Dobře, nic jsem nenašel a to bude už zachvíli zavíračka. Začínám slušně panikařit. Panikařit? Já? Já a panikařit při vybírání dárku? Tohle je opravdu otřesné.
     Prošel jsem každý krám nejmíň stokrát, ale nic jsem nenašel. A teď, když mě tlačí čas, jsem se rozhodl se ještě jednou podívat do zlatnictví. Prstýnky, řetízky, náhrdelníky, náušnice,... Je tu vše možné, ale nic mi ho nepřipomene.
     „Mami, co to je došková střecha?" uslyším dítě, které postává kousek dál ode mě se svojí matkou, která si prohlíží náušnice. Začne jí vysvětlovat pojem došková střecha. Mně se vybaví jedna báseň: Obyčejná došková střecha chránící stodolu. A moje rukávy moknou vlhkostí, která prokapává skrz ni. (japonská báseň)
     Začal jsem se rozhlížet po jednom náhrdelníku, který jsem tu viděl. Když spatřím obyčejný kožený provázek na kterém je navlečený zlatý klíč, je mi jasné, že jsem konečně něco našel.

     Báseň se vám možná zdá nepochopitelná a tak si dovolím vám říct skrytý význam, který jsem si uvědomil. Proti lásce jsem byl dobře chráněný mojí bariérou, která všchny a vše odrážela, nic nepouštěla dovnitř. To je ta střecha, která chrání stodolu. Stodola v mém případě bylo srdce, které se s Erenem postupně učilo citům. A pak jsem tu já jako takový, který se v té stodole schovává před deštěm lidí. Ale i taková došková střecha proteče a způsobí, že se déšť dostane dovnitř. A ten déšť byl právě Eren.
     Nevím, jak je možné, že jsem tehdy nereágoval, snad proto, že jsem s tím byl už smířen, ale jedno vím jistě, ten klíč pro mě znamenal hned ze začátku jen jedno - klíč pro Erena, který je jako jediný schopen odemknout můj zámek, který drží železnou bránu, chránící srdce, zavřenou.