Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 105

     Po pár hodinách se začali ukazovat první opilci a první lidé, co si jdou do kajut pro dávku sexu. Také bych mohl říct, že bylo po proslovu Erwina. Po proslovu se vždy večírek rozjede. Většinou tím směrem, kam nechcete.
     Já s Erenem zatím žijeme. Nepropadli jsme alkoholu ani našim choutkám. I když musím přiznat, že to je kolikrát dost těžké dívat se na něj v tom obleku a o nic se nepokoušet.
     „Skleničku?" zeptá se nás číšník s tácem v ruce.
     Vezmu si sklenku, kterou vyměním za tu svou prázdnou. Eren mu taktéž vrátí prázdnou ale další si nevezme.
     „Omluvíš mě na chviličku Levi? Jen si pro něco dojdu do kajuty," promluví na mě Eren.
     Přikývnu.

♥♥♥

EREN

     Vyšel jsem rychlou chůzí ke kajutě. Celou dobu jsem bez mobilu, potřebuji zkontrolovat jestli mi nepsala mamka či tak něco. Koneckonců slíbil jsem jí to. Na loď by nenastoupila protože hned vidí to nejhorší. Proto si vyžádala ode mě slib, že určitě zavolám.
     Zabočím do uličky, kde začínají první dveře. Lidé tu už moc nebývají, spíš se zdržují na přídi, kde to žije. Tady se většinou dodělává.
     „Oh, Erene, nemáš být se svým přítelem?" ozve se mně tak moc dobře známý hlas pro který mám nehorázně velkou slabost. Mé nohy automaticky zastaví, hlava se otočí tak, aby mé oči mohli spatřit tu nebeskou modř a malé pole obilí na jeho hlavě. Srdce se automaticky rozbuší nehorázně rychle až mě z toho zabolí. Celou dobu jsem se na něj snažil zapomenout. Od doby, co z čista jasna odešel. Ale nikdy to nešlo. A dnes... Vše je od začátku. Pociťuju bolest. Tak strašně těžkou bolest. I vůči Levimu, který o ničem do teď nevěděl.
     „Oh... Yuki, ty nejsi mezi ostatními?" zeptám se ho.
     „Tady je větší klid. A příjemný vánek," odpoví a podívá se na moře.
     „Zvláštní, vždy jsi byl radši v kolektivu," pousměju se.
     Zadívá se na mě „a to se nezměnilo, akorát jednou za čas chci být někde, kde je ticho... A taky jsem čekal, že přijdeš, koneckonců tvoje mamka šílí z každé kraviny," odpoví a mně se pohne srdce. Odtáhne se od zábradlí a přejde ke mně. A tím myslím hodně blízko. Jsme od sebe sotva pár centimetrů. A já jsem samozřejmě nalepený na zdi. Hrůzou. A vzrušením.
     „P-proč jsi na mě čekal?" zeptám se nervózně snažíc se ještě víc namáčknout na zeď, abych mezi námi udělal co nejmenší mezeru. 
     „Chtěl jsem tě vidět," odpoví tím pološeptem, který zvládne jenom on. Přinutí mě lehounce vzdychnout. Myslím ale, že si toho všiml. Zajistí si mě tím, že se opře jednou rukou - konkrétně pravou - vedle mého ramena. „Pro tyhle oči budu mít slabost napořád," promluví s jemným a upřímným úsměvem. Pohladí mě po tváři a obličejem se ještě více přiblíží. Hledí do mých očí jako by to bylo pro něj vše.
     „P-proč jsi tenkrát odešel?" zeptám se, abych zavedl tuhle konverzaci někam jinam. Miluju ho, to ano, nebudu říkat, že ne. Jeho oči se mnou dělají všemožné věci. Jsou nádherné. Ale... Našel jsem jiné. Hezčí. Šedé, jako bouřkové mraky. Jako ocel. Jako chladná slova. Yukiho modř je jako jarní nebe. Nádherné barvy, ale pro mě vítězí Levi. Promiň Yuki, ale minulost je minulost.
     „Odstěhovali jsme se tak náhle. Chtěl jsem tě vidět, ale nesnesl bych tvůj obličej, který by slyšel, že mě už neuvidíš. A pak rozchod. Bylo to lepší to udělat takhle, abys mě nenáviděl, než aby jsi proklínal sám sebe, že jsi udělal něco špatně," jeho slova působí tak pravdivě. Je to pravda? Opravdu to udělal vlastně pro mě? „Zapomeň na něj. Chci, aby jsi se ke mně vrátil Erene. Jako tehdy."
     Nevím co mám říct. Samozřejmě bych nejradši řekl, že Leviho neopustím, ale něco ve mně se probudilo k životu. Otevřelo staré rány. A toužilo znovu po tom, co bylo. „J-já-" ‚nemůžu'.

♥♥♥

     Erenovi to trvá celkem dlouho. Jdu se po něm podívat. Nemám z toho zrovna dobrý pocit. Buďto jenom usnul... A nebo za tím bude něco víc.
     „Zapomeň na něj. Chci, aby jsi se ke mně vrátil Erene. Jako tehdy." Ten hlas mi je povědomí. Vlastně jsi sem dost jistý, že se jedná o toho kluka.
     A to se ukázalo jako pravda. Zahlédl jsem je v uličce u pár bedýnek. Jsem ještě celkem daleko na to, aby mě ti dva zahlédli. Zastavil jsem a sledoval to divadlo přede mnou. Eren nalepený na zdi, ten kluk kousíček od něj.
     Co mu řekneš Erene? Vrátíš se k němu? Nejsem hloupý, vím, že to chceš. Že chceš jeho. Já pouze sloužím jako náhrada za něj. Je jasné, že mu dáš přednost. Přednost originálu. I když jeho duše je zkažená. Ta moje není. Nebo alespoň ne tak, abych ti lhal a ubližoval ti. I když svým způsobem si ubližuji.
     „J-já-" začneš mluvit. Ale. Stane se něco, co jsem nechtěl vidět. Přerušil mezi vámi tu mezeru. Napneš se, tvé prsty ryjí do zdi. Jenže... Po chvilce se uvolníš a přizpůsobíš. S láskou. Co jsem si mohl taky myslet. Doufat v zázrak? Jaký? Užil jsem si jednoho velkého zázraku ažaž. Je ale čas, aby mě tento zázrak opustil. Je čas, aby jsi odešel Erene. Tolik času trávit s tebou nemůžu snad ani chtít.
     Můj šokovaný výraz se opět promění na můj chladný. Právě v čas, protože ten sráč po mně hodil pohledem, které se mi dávali najevo, že vyhrál. Čeká snad, že tam půjdu a jednu mu naložím? To se dost spletl. Je to čistě Erena věc, jak to bude. Otočím se na patě a vrátím se tam, odkud jsem přišel.

Možná bude dneska ještě jedna kapitolka :3