Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 38

     Jakmile vyleze ze sprchy, pošlu ho rovnou do postele. Z počátku měl kecy, ale nakonec se uklidnil.
     „A co vy?" zeptá se, když si přinesu židli z kuchyně k posteli.
     „Co já?"
     „Neměl byste jít taky spát?"
     „Řeknu ti dva důvody proč nejdu. Zaprvé: Trpím nespavostí. Zadruhé: Je dost možné, že se v noci můžeš udusit, takže tě musím hlídat. Mrtvolu ráno uklízet opravdu nechci."
     Usměje se vděčným úsměvem. Jak já ten úsměv nenávidím.
     „Pak tedy dobrou noc Levi," proč mi kruci začal tykat?!
     „Hej!-" začnu se rozjíždět, ale Eren stihnul usnout. Opravdu, je to spratek, co se patří.
     Dívám se na jeho tvář. Jemně se nadechuje a vydechuje. Jeho rozbolavělé hlasivky vydávají sípavý zvuk. Musí to bolet je namáhat mluvením nebo samotným jídlem. Pusu má mírně otevřenou, což scelá chápu, protože opět ten krk. I když má tak málo otevřenou pusu může vdechnout svůj jazyk. Nebo sliny. Je jedno co, výsledek bude stejný. Musí být dost vyčerpaný. Dneska si toho zažil hodně.
     Odhrnu srolované tričko z jeho krku. Obtisky škrtících prstů nabraly temnější barvy. Jemně přejedu prsty po otisku. Bože, takhle ho nemůžu nikam pustit.

***

     Probudí mě sluneční paprsky. Opatrně zvednu se zamžouranýma očima hlavu a podívám se po místnosti. Sedím na židli a hlavu mám podepřenou pažema, které leží na posteli. Jak jsem mohl z ničeho nic usnout?
     Eren!
     Srdce se mi div nezastaví šokem. Nehlídal jsem ho! Usnul jsem!
     Podívám se před sebe na postel. Není tam. Uleví se mi. Hodně se mi uleví. Hlavu nechám dopadnout na postel. Tím šokem se mi až zamotala hlava, potřebuji se trochu uklidnit.
     „Už jsi vzhůru?" uslyším a tak se přiměji zvednout hlavu. Samozřejmě, že to je Eren. Stojí ve dveřích a směje se na mě. „Neříkal jsi, že neusneš?"
     „Takhle mě nesmíš děsit," zašeptám si spíš pro sebe.
     „Co?"
     „Proč mi tykáš?" zavrčím.
     „Neříkal jsi to tehdy? Tykat ti budu moct, až přestanu s tebou pracovat."
     Úplně jsem na to zapomněl. Už si to vybavuji. Tohle byla dost velká chyba. Myslel jsem si, že ho poté už nikdy neuvidím. „Dělej si co chceš," povdechnu. Bohužel.
     Zvednu se a dojdu k němu, bez keců mu vyhrnu tričko a podívám se na rány a modřiny.
     „L-Levi! Takový šoky mi nesmíš dělat!" zapiští. Podívám se mu do tváře. Zčervenal.
     Nereaguji nad jeho reakcí, místo toho mu poručím: „Jdi si sednout na gauč. A cestou si rovnou můžeš sundat tričko."
     Chtěl protestovat, ale nedovolil si to.