Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 98

     Už to je po několikáté, co jsem se vzbudil. Veškerá minulost se mi vrátila a teď mě akorát tak straší a zabraňuje mi ve spánku. Budím se každou hodinu celý propocený. Vydýchávám šok, co mi má minulost způsobuje. Vše, co jsem si prožil si teď prožívám odznova. Jako bych se do těch let vrátil. Ty sny jsou tak živé!
     „Levi? Co se děje?" zeptá se ospale Eren. Vzbudil jsem ho? Mne si oči.
     „Spi," zkusím to na něj, avšak to se nepovede. Jen, co spatří mé mokré čelo a vystrašené oči, sedne si tak jako já před chvílí.
     „Děje se něco?" zeptá se ještě jednou. Chytí mě za ruku v gestu podpory a mile se na mě usměje.
     Krátce se na něj podívám „to nic, jen... Jen noční můra."
     „Chceš si o tom popovídat?" zeptá se mě. Zavrtím hlavou. „Opravdu?" naléhá.
     „Rovnou mi můžeš říct, že chceš, abych o tom mluvil," poškádlím ho.
     „Byl bych radši, kdyby jsi mi o tom řekl, ale nenutím tě do toho," řekne mi.
     Chci mu to říct, už tak zatraceně dlouho chci. Ale nikdy jsem se neodvážil. Nikdy. Ale teď? Myslím si, že bych přece jenom mohl. „Erene... Já...-"
     „Nemusíš o tom mluvit," řekne ještě rychle. Pravděpodobně vycítil mou nervozitu.
     „O to nejde... Chci ti to říct, to ano. Chci ti říct o mé minulosti, ale bojím se následků," vysvětlím a uhnu pohledem.
     Nečekal to. Nečekal, že to budu brát tak s klidem. Nečekal, že se rozhodnu vyprávět zrovna o tak moc citlivém tématu. „Jakých následků?"
     „Budeš mě brát jako ubožáka. Jako dítě, co si prožilo vším možným. Jako cizince. Přesně tak, jak mě bere moje rodina," vysvětlím.
     „Budu tě brát jako Leviho Ackermana, tak jak tě znám teď. Nic měnit nebudu, to ti slibuji," usměje se na mě povzbudivě. Jeho ruka stiskne víc tu mou.
     Kdysi bych mu nevěřil, ale pokaždé, když něco takového slíbil, tak to dodržel. Třeba ty jizvy, nikdy se mě neštítil. Nikdy. Veškeré mé obavy byly zbytečné. A já plně doufám, že tomu tak je i teď. Hlavní ale je, že mu věřím. Víc než je možné.
     „Dobře," šeptnu. Přemýšlím jak začít. Nejvhodnější by bylo asi od úplného začátku. „Jsem jediné dítě svých rodičů, proto se o mě starali jak jen nejlépe svedli. Nebyli jsme bohatá ale ani chudá rodina. Otec pracoval v jedné firmě s auty, matka byla, a stále je, doktorkou. Vánoce probíhaly od těch tvých úplně jinak. To, co je pro okolní svět, zdá se, normální, byl pro mě pouze hloupý nesmysl ve filmech. Každý rok jsem dostal dvě věci, na Vánoce a narozeniny, jinak nikdy nic. Nevadilo mi to, hrál jsem si do čtvrtého roku, poté mě začaly hračky opouštět. Své rodiče jsem miloval a tak jsem jim chtěl pomáhat. S matkou jsem byl věčně v kuchyni, v tak malém věku jsem toho moc nezvládl, ale bavilo mě to. Smála se. Byl jsem šťastný, když jsem své rodiče donutil k úsměvu. To samé platilo o všech členech v rodině Ackermanů. Odlišný, chudý ale přesto krásný život, který jsem miloval. V pěti letech jsem už zvládal pomáhat v domácnosti. Když na to teď vzpoínám, tak jsem byl asi nadané dítě. V pěti letech ti dítě asi nádobý mýt nebude. Jenže já to dělal. Přemluvil jsem dokonce matku, aby mě naučila číst. Otec mě poté naučil psát. Byl jsem šťastný, že jsem se mohl naučit další věc, co může jednou něco rodičům usnadnit. V šesti letech jsem měl nastoupit do školy. Těšil jsem se na kamarády. Do školky jsem koneckonců nechodil. Jenže do školy jsem taky nenastoupil. Učil jsem se doma. Prý bychom neměli na zaplacení financí. Jako dítě jsem samozřejmě tyto věci nepobíral tak dobře jako teď, ale na svůj věk jsem danou situaci částečně pochopil. Co jsem ale nevěděl a ani nechápal byla otcova práce. Firma se hroutila, zákazníci ubývali. Neměli jsme dostatek peněz. Byli jsme rádi, že zvládáme platit nájem a jídlo. Tím to ale všechno začalo. Otcova povaha se změnila. Párkrát jsem své rodiče slyšel, jak se dohadují, nikdy jsem je nevyrušil, věděl jsem, že se to nesluší. Když hádky utichly, radoval jsem se. Myslel jsem si, že je všemu konec, avšak to byl omyl. Jednou se otec vrátil z práce opět naštvaný. Čekal jsem, že se to opět strhne v hádku, ale to se nestalo. Nemělo jak. Matka byla stále v práci, protože se jí posunuly směny. Potřeboval si na něčem, nebo spíše někom, vybít zlost. A jeho syn byla skvělá příležitost. Ten první den byl nejhorší. Celou dobu jsem dělal vše pro ně, dokonce i ten večer jsem se pilně učil. Když mě poprvé uhodil, byl jsem zmatený. Nevěděl jsem, co jsem udělal špatně. Pořád dokola opakoval slova, která jsem si neustále dokola přehrával. Celé dny i noci. Nenáviděl mě. Za všechno jsem mohl. Stál jsem je veškeré peníze. Učebnice, potřeby na učení, jídlo, pití, oblečení,... Za všechno jsem mohl. Dítě si tato slova vyloží špatně. Věřil jsem těm slovům. Den co den jsem jim věřil více a více. Po nocích jsem brečel. Nechtěl jsem jim být na obtíž. Proto jsem studoval ještě pilněji, pomáhal jsem vařit v kuchyni, uklízel jsem, opravil jsem rozbité věci, pokud k tomu došlo. Vzdal jsem se svých hraček, požádal jsem matku, aby je prodala a peníze si nechala. Všechno jsem dělal pro ně. Vše jsem dělal proto, aby se ta rodina vrátila do toho stavu, jak jsem ji znal. Jenže jemu to stále nestačilo. Po roce, když mi bylo sedm, mě začal mlátit silněji, modřiny nabraly temnějších odstínů, tehdy jsem se začal bát o svůj život. Nabral jsem si z knihovny pár matčiných knih. Po nocích jsem studoval. Moje první knihy byly o první pomoci. Potřeboval jsem to. Na nikoho jsem se nemohl obrátit, nemohl jsem nic. Otec mi vyhrožoval, že pokud to řeknu, stane se mi něco. Na to jsem nereágoval, nebál jsem se smrti. Takže to obrátil na matku. Vydíral mě skrz matku. Nechtěl jsem, aby jí ublížil. Proto jsem se rozhodl se kontrolovat podle těch knih. Kontrolovat vnitřní krvácení, což je dost obdížné a nikdy nemůžeš takovou věc potvrdit stoprocentně, když nevidíš dovnitř. Ale přesto se to nějak dá alespoň trochu posoudit. Také jsem si kontroloval, jestli nemám zlomeniny malých kůstek, což nemusíš poznat hned. Kontroly po každém výbuchu mého otce mě uklidňovaly. Nevím proč, ale byl to hrozně příjemný pocit vědět, že i v tento den jsem vyvázl pouze s modřinami připadně naraženinami. Pocit, že to není nic vážného. Studování první pomoci mě začalo bavit. Četl jsem si i věci, ke kterým jsem si mysel, že nedojde. To byl ale bohužel omyl. V devíti letech přišlo na řadu pohazování o stěny či zem. Prohazování okny, nábytkem a tak dále. Začala obdoba prvních ranek a ran. První jizvy, první slabá krvácení. Naštěstní jsem v medicíně byl napřed a tak jsem věděl, co mám dělat. Tou dobou jsem byl koneckonců už u nemocí, co jsou dost časté. Jen, co jsem doprobral tuto část, začal jsem se věnovat vzácným nemocem, potom těm smrtelným. Společně s těmi přišla moje myšlenka. Tou dobou jsem chtěl umřít. Přemýšlel jsem na jakou nemoc bych chtěl umřít. A když jsem byl už opravdu hodně zoufalý, tak jsem si vybavil jednu ze smrtelných nemocí a říkal jsem si, že jsem na tom lépe jak ti lidi, co to svinstvo v sobě mají. Bolest jsem už dávno necítil. Výbuchy otce byly stále silnější, jenže já se začal měnit v to, čím jsem teď. V chladného kluka, co vidí vše šedě. Když mi táhlo na jedenáct, vybral jsem si knihy o různých syndromech, což byl pro mě dost zábavný ale náročný obor. Nebyla to jediná věc, co byla pro mě ale náročná. Otec začal na mě vytahovat nůž. Řezal mě, nápomínal ať se nehýbu, nebo mi prořízne důležité orgány. Řezal mě na hrudi, na břiše a na zádech. Byl jsem si vědom toho, že stačil sebemenší pohyb a následky by mohly být fatální. Proto jsem jen ležel a držel. Moje další jizvy byly na světě. Od té doby se nic nezhoršovalo. Možná tak moje nenávist k němu. Už jsem ani nedoufal na šťastnou rodinu, co jsem znal z dětství. Nechutil se mi ten falešný úsměv, co předstíral u večeře. Matka s ním byla tak šťastná, oslepena jeho falešností. Oslepena natolik, že si mě pomalu ani nevšímala. Byl jsem u večeře jako páté kolo u vozu. Zbytečný. Cítil jsem se jako jejich povinost. Jako hladový krk, co musí krmit. A otec si za to bral mou daň. Ve dvanácti přišla tragická, avšak pro mě šťastná, událost. Přišel z hospody. Opilý. Pozdě v noci. Matka měla noční, ale měla se za pár hodin vrátit. Zbankrotoval. Byl pekelně naštvaný. Tak nějak jsem očekával, že mě zmrzačí, případě, upřímně jsem v to i doufal, zabije. Mé tělo bylo z toho všeho už zesláblé. Možná by v tu noc, co přišel, neměl ani sílu dojít do mého pokoje, jenže já jsem šel zrovna do kuchyně, když se vrátil. Narazili jsme na sebe. Byl jsem na blbém místě v blbou dobu. Pohodil se mnou, jako vždy, akorát silněji. Vše, co do té doby dělal, udržel alespoň tak, aby to mé tělo zvládlo. V tu noc to ale tak nebylo. V tu noc jsem po několika letech opět ucítil bolest. Řezné rány už nespadaly pouze na schované části těla, už to bylo i na rukách a nohách. Byly hlubší než ty předchozí, nemusel jsem se ani prohlížet, abych zjistil, že jsem krvácel. Poprvé za svůj život jsem krvácel. Mlátil mě, řezal, házel se mnou, všechno tohle jsem už znal, jenže, to, co mělo přijít jsem neznal. Byl unavený, už jsem se radoval, že jsem i takový útok přežil. Jenže to nebylo ani zdaleka všechno. Zahodil zakrvácený kapesní nůž. Sudnal si svůj pásek. Jelikož byl pod vlivem alkoholu, tak mu to moc dobře nešlo. Mně ten pohled ale stačil na to, abych věděl, k čemu se chystá. Mohl jsem vložit všechno moje štěstí na útěk, jenže s tak hlubokými ranami bych se daleko nedostal. Věděl jsem to. Měl jsem tyhle věci načtené. Proto jsem se mu oddal. Dobrovolně. Shodil mě na zem, sedl si na mě obrkočmo a opasek mi obmotal kolem krku. Škrtil mě, dost silně. Měl jsem nedostatku kyslíku, začínalo to potom už i zabíjet buňky v mozku. Proto mám teď tuhle poruchu, kvůli tomu dušení. Psychické trauma. Naštěstí to není nevyléčitelné, ale obtížná léčba to je. Tedy jak pro koho. Ten pásek nebyl zrovna nejnovější a tak mě již poničené kraje začaly pomalu řezat. Protrhávaly mi kůži až do krve. Bolelo to. Kyslík jsem neměl. Bylo to hrozné. Chtěl jsem umřít, ale nechtěl jsem mu dopřát to potěšení. Proto jsem bojoval jak jen to šlo. Ale stejně jsem viděl na konci černě. A pak nic. Probudil jsem se až v nemocnici. Byl jsem ze všeho mimo. Matka brečela u mé postele. Sotva jsem se probral, objala mě. To byl první moment, kdy jsem ji začal nenávidět. Přece jenom nic na mě nepoznala, nevšímala si mě. Samozřejmě jsem ji ale nezavrhl, je to moje matka, ale už to nebyl někdo, komu bych chtěl vykouzlit úsměv na tváři. Rivaille bylo jméno, co mi dali. Nechtěl jsem se jmenovat tak, jak si to vybrali ti dva. Proto Levi. Donutil jsem to přenaučit snad všechny. Tedy až na své prarodiče, ti se mi nepovedli. Otec šel do basy na osm let. Nesměl mě kontaktovat do mých osmnácti. Měl jsem být šťastný, věděl jsem to. Přežil jsem. Jenže k čemu mi to bylo? Neměl jsem pro koho žít. Matka se mého zničeného těla štítí až do teď. Celá rodina Ackermanů mě od toho incidentu považují za chudáčka ke kterému se chovají jako k postiženému. Jako bych utrpěl vážné škody. Jenže já byl stále normální člověk. Ano, prožil jsem si peklo, odnesl jsem si z toho pošramocené tělo, můj pohled na svět, chladnou povahu a psychické trauma, ale pořád jsem nebyl postižený. Neusnadňovali mi to, vůbec. To byla příčina, proč se moje pouto s tou rodinou zpřetrhalo. Jsme si všichni cizí. Ale přesto jsem třeba po svých prarodičích nikdy nevyjel. Uznávám je jako staré lidi. Ještě by bylo dobré zmínit strýce Kennyho. Ožrala, co neumí nic jiného, než chlastat. Když jsem byl malý, tak to byl simpatický chlap, ale postupem času začal pro něj existovat alkohol. Hustil mi do hlavy, ať si založím firmu. Jenže já nechtěl a do teď nechci. Kvůli tomu jsem měl zle, když jsem si vybral jinou střední, než chtěl. Matka doufala, po tom mém studování, že půjdu na medicínu. Taktéž jsem ale nechtěl. Záleželo mi jen na tom vydělat peníze a nesedřít se při tom. Když mi za osm let dala matka vědět o tom, že otce propustili z vězení, zešílel jsem vzteky. Kvůli němu jsem chodil posilovat. Chtěl jsem mu jít udělat vše, co on udělal mně. Jenže to se nikdy nestalo. Odstehoval se totiž daleko do ciziny. A teď se ozval po deseti letech. Dál ti asi nic říkat nemusím," dokončím svůj proslov. Nemá slov. Několikrát se nadechl a otevřel pusu v náznak, že něco řekne, avšak vždy pusu jen zavřel.
     „Já se obávám, že nemám co říct," začne ze sebe soukat pomalu „rozhodně se k tobě nebudu chovat jak k chudáčkovi, protože jím rozhodně nejsi. Právě naopak, tohle je věc, co přežije jenom silný jedinec," ujistí mě čímž mě donutí k úsměvu. „Taky ti chci moc poděkovat. Za to, že jsi mi to řekl. Už tě nebudu otravovat s psychologem," pobaveně řekne. Jeho tvář po chvilce zvážní, dívá se před sebe na peřinu „opravdu ti moc děkuji. Naše životy jsou úplně odlišné. Chápu, že se to na tobě podepsalo, divím se, že tak málo. Mrzí mě, že jsi na toho pošuka musel narazit. Mrzí mě to, že jsi tohle celé musel šest let snášet. Když jsem tě viděl poprvé v práci, zdál ses mi osamělý. Ostatní se tě báli, ale já ne. Někde uvnitř v sobě jsem byl přesvědčený, že jsi dobrý člověk. A teď se mi to jenom potvrzuje. Když si pomyslím, že můj život byl na úrovni milého a dobrého, ale zato rozmazleného spratka, tak se s tebou nemůžu vůbec rovnat. Chtěl jsi svou rodinu udržet pospolu. Šťastnou rodinu. A nikdo to neocenil. Musí to být strašné. Už se ničemu, čeho jsi se kolikrát dopustil před mýma očima, nedivím. Vůbec." Obejme mě.
     „Erene, říkal jsem ti, ať mě nel-"
     „Nelituju. Jen je tohle jediná věc, co mě napadla. Jsem ti strašně moc vděčný, že jsi mi tohle řekl. Vím, že to nebylo lehké to teď říct. A já nevím, jak ti mám tenhle vděk dokázat," vychrlí ze sebe a namáčkne si mě víc na sebe.
     „Vděčný bych měl být spíš já tobě. To, co jsem v dětství ztratil, to jsem teď získal. Zase jsem našel někoho, koho chci donutit k úsměvu. Našel jsem někoho, s kým chci být šťastný. Neřešit minulost. Možná mi jsi vděčný za to, že jsem ti to řekl, ale já jsem vděčný za to, že tu se mnou stále jsi," mluvím až moc sladké řečičky. Ale nevadí mi to. Ne, když ho to donutí k tomu proradnému úsměvu.
     „Vezmeme si sem Chucky," řekne z ničehonic Eren a zvedne se z postele. Doběhne pro psa se kterým skočí do postele.
     „Nemá tu co dělat. Dovolil jsem ti ji nechat doma jen proto, že je to štěně. Správně by měla být venku. Ale postel je už přespříliš," protestuju.
     „Jenom dneska," zakňourá. Nakonec mu to odsouhlasím. Nemůžu se na něj zlobit. Prostě to nejde. Chucky si lehla k našim nohám, kde usnula celá šťastná, že může s námi spát.
     „Teda... Vůbec mě neposloucháte, oba dva," zanadávám s pobaveným úsměvem a přitulím se k Erenovi.

     Z jedné noci se to pro Chucky stala tradice. Do teď spí se mnou. Venku sice boudu má, ale používá ji pouze, když jsem venku i já. Jen, když jí je velké vedro nebo naopak velká zima. Jinak leží u mých nohou a s poklidem spí. I přesto, že jsem velké psy obdivoval, nidky jsem je nechtěl. Kdyby Chucky nebyla pro Erena, tak bych ji do domu nepustil. Teď jsem za ni rád. Už to pro mě není otravné štěně, ale člen rodiny bez kterého nedám ránu. S nejvetší pravděpodobností ji opláču až nastane její chvíle.
     Erenovi jsem řekl o své minulosti. Už nebylo co skrývat. Eren o mně věděl od té doby vše. A přesto se ke mně nezačal chovat jinak, čehož jsem si nesmírně vážil.

Levi se nám rozkecal.
„Příště mi toho Levi tolik nediktuj! A nebo víš ty co? Příště si to piš sám! Uvědomuješ si kolik je hodin?! Ne? Tak já ti to povím... Pět ráno!"