Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 99

     Člověk by řekl, že je všemu konec. Jenže nebyl. To je právě ten problém. Naše další zastávka bude ve třech čtvrtinách dubna. Otce jsem se prostě nemohl zbavit. Bylo to v den, kdy byl Eren dýl v práci. Člověk by si řekl „náhoda", jenže ona to náhoda nebyla a to je na tom asi to nejhorší.

     Eren je dnes výjimečně v práci dýl. Nikdy bych si nepomyslel, že to tu bude bez něj tak opuštěné. I Chucky vypadá celá unuděná k smrti. Se mnou nikam nepůjde. Ne, dokud se nevrátí Eren, kterého by mohla přivítat. S povzdychem jsem si udělal čaj. Opřel jsem se o linku a nasával vůni bylinek. Chucky začala z ničehonic štěkat. Že by Eren? To je nesmysl, má být v práci ještě nejméně hodinu.
     „Ahoj Rivi," uslyším ten odporný hlas od ještě odpornějšího člověka za mými zády. Tělem mi projede výboj, co paralizuje mé tělo. Kde se tu vzal? Co tu dělá?! Pomalu se otočím k němu čelem. Stojí ode mě nanejvíš deset kroků.
     „Jak jsi se sem dostal?" vypadne ze mě to první, co se mi honilo hlavou.
     „Měl by jsi si zamykat dveře od zahrady," radí mi. Vloupal se sem. Tohle je zločin!
     „Jinými slovy jsi se sem vloupal. Kdybych zavolal fízli, nic nezmůžeš. Proč jsi přišel?!" hněv ve mně opět začíná přetékat.
     „Nic jsem ti nepřišel udělat. Ani ukrást. Přišel jsem si jenom promluvit. Vím, že bys mi neotevřel dveře, tak jsem si našel cestu dovntiř sám," vysvětlí, avšak neodpoví.
     „Proč jsi sem přišel?!" zopakuji otázku neochotně.
     „Nečerti se hned. Přišel jsem si promluvit o tvé matce. Víš... Je od té vaší návštěvy dost špatná. Ten kluk, co tam s tebou byl, byl dost nevychovaný, kdybych byl jeho rodič-"
     „Tak co?! Zabiješ ho?!" Eren mi řekl o tom, co jim tam nakukal. Byla to dost trefná slova a nepřítele koukám zastily dokonale. Avšak Erena se ani nedotkne.
     „Takový už dávno nejsem. Ale rozhodně bych mu domluvil. Měl by jsi se jít své matce omluvit, Rivi."
     „Že nejsi?! To má být vtip?! Buď tak hodný a přestaň se mi plést do cesty! Vypadni odsud, jasné?! Táhni si do basy! A pokud ne tam, tak k sobě domů do té tvé slavné ciziny! Ale mně už nelez na oči!" chci tu Erena. Nezvládám to, chytá mě rapl. Sice to nemá tak rychlý postup od té doby, co jsem se mu svěřil s celou svou minulostí, ale té poruchy se nezbavím, dokud budu mít toho kreténa před očima.
     „Rivi klid, ni-"
     „Vypadni! Hned!" zakřičím, ale on se k odchodu nemá. Moje nervy rupnou. Nezvládl jsem to už udržet. Natáhl jsem se do šuflete pro nůž. Mé tělo se pohybovalo samo. Shodil jsem ho k zemi a sedl jsem si na něj. Tak, jak to tenkrát udělal on mně. Nůž jsem mu k hrdlu. Druhá ruka ho tahala za vlasy. Ze začátku sebou cukal, ale přestal jen, co jsem mu řekl to, co říkával on mně. „Jestli sebou budeš mlet, ublížíš si," ta slova poznával. Poznával i ten podtón nenávisti. Poznával to celé. „Takže buď hodný kluk a nesnaž se utéct. Tohle je za to, že žiješ," pronesu další z jeho citátů. Říznu ho do paže se kterou cukal. Okamžitě se uklidnil. Poznal, že to myslím vážně. Nůž jsem opět vrátil na původní místo.
     „Rivi, uklidni se," snaží se.
     „Nejsi v pozici, kdy by jsi mohl mluvit!" zavrčím a zatahám ho ještě více za vlasy.
     „Jde vidět, že jsi na sobě pěkně makal. Když jsem tě viděl naposledy, byl jsi jen kost a kůže, jsem rád, že se ti daří dobře," pronesl s jemný úsměvem, který zářil milostí.
     „Mlč o mém životě, jasné?! Můžu tě tu na místě podříznout!" to jsem řekl, ale nebyla to pravda. Kdybych to totiž udělal, šel bych do lochu. Eren by tu zůstal sám. Tohle nemůžu udělat.
     „Jsi hodný kluk Rivaille, víš, co je správné. Ty se nikdy nezachováš jako vůl. Nikdy neuděláš chybu, jako já," prohodí opět mile.
     „Že ne?! Chceš to riskovat?!" nůž jsem přiblížil k jeho krku. Napnul se. Už si tak moc jistý nebyl.
     Něco na mě udělalo nátlak a já spadl. Nade mnou se tyčilo něčí tělo. Ta osoba zahodila nůž, co jsem držel v ruce. „Levi!" zaječí ten hlas a obejme mě. Eren? Jak dlouho tu byl? Co všechno viděl? „Co to děláš?! Chceš snad, aby tě zavřeli?!"
     „Co tady děláš?" zeptám se ho. Proč mě musel vidět zrovna takhle?
     „Přišel jsem z práce. A jak tak na to koukám, tak právě v čas. Co jsi si proboha myslel?!"
     Zadívám se do strany „pr-promiň. Nechtěl zmizet. Neudržel jsem se. V jeho očích byl vidět strach. Převážně o mně. Ale taktéž tam byl vidět strach o sebe, bál se, že mu ublížím. Zvoral jsem to. Celé. Ten jeho pohled mi připomněl mé obavy, které jsem zakopal. Nechci a nesmím mu ublížit. Probém je ten, že si nejsem jist, zda-li tohle dokážu splnit. Ale po dnešku se obávám, že to nebude tak lehké mé slovo dodržet.
     Zvedne se a otočí se na postavu, která již stojí na svých nohou „můžu se vás zeptat, co tu děláte? Pochybuji, že vás Levi pustil dovnitř," jeho tón je chladný. Vážný. Neústupný. Je naštvaný? Kvůli mně? Jde na něm vidět, že mě nemá v plánu opustit.
     „Kluku, brzdi, jenom jsem si chtěl se svým synem popovídat."
     „Jde vidět, že o to nestojí, tak kdyby jste byl tak laskav a vypadnu z našeho domu?!"
     Neochotně zmizel. a já jsem si oddechl.

Já se moc omlouvám, že to přeskakuji o několik měsíců v kuse, na druhou stranu, co tam chcete psát? Vemte si, že páry časem nepodnikají žádné velké věci, spíše si užívají volného času spolu. Musíte to brat takhle. Pravda, Levi s Erenem nudný život neměli, to rozhodně ne, ale zase ho neměli nabitý. Berte to tak, že se za poslední roky prostě nic moc až na tohle všechno nedělo, kdybych měla něco vymýšlet, tak by se z tohoto příběhu, na který jsem pyšná, stala shitka, co nedává hlavu ani patu. Přijde mi škoda to ničit. Proto se omlouvám. Pokouším se současného Leviho alespoň trošku rozkecat, aby to nebyl jenom přeskok. Prosím, omluvte to.