Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 30

     Hanji po chvilce odešla. A já měl nějaký dvě hodiny na vzpamatování se. Co si to dělám.
     Dopadnu těžce na gauč a zavřu oči. Ještě chvilku si potřebuji odpočinout. Ty dvě hodiny nestačily.

     Další nudný den v práci. Tedy v poslední dny nudná není, spíš obtížná. Jsem po ní tak unavený. Ale debilní nespavost mi spánek neumožní.
     „Levi?" vejde do kanceláře Erwin. Docela mě štve s tím, jak se neobtěžuje ani zaklepat. Porozhlédne se po celé místnosti a poté se zeptá: „Kde je Jaeger?"
     Zamračím se na něj. „Co já vím," zavrčím. Nemám na něj náladu. Jestli mi nepřišel pomoct, tak ať táhne.
     „Potřeboval bych, jestli by jsi neudělal za mě spis zaměstnanců za celý rok."
     Asi jsem přeslechl. Jak jako udělat za něj? Copak je padlý na hlavu? Jako kdybych toho neměl už tak dost. „Zbláznil ses?!" vyjedu po něm docela dost ostře. Samozřejmě, že to přilákalo všechny, kdo byli přítomni zrovna na tomto patře. V té chodbě za Erwinem těch lidí vidím ažaž.
     „Potřebuji jít na schůzi. Něco se řeší," vysvětlí mi tím svým odporným výrazem.
     „Erwine, byl bych laskav, kdyby sis ty svoje práce konečně dělal sám, protože jestli sis nevšiml, tak my toho tady máme ažaž!" dneska mám dost špatné ráno a ještě tohle. Nemůžete se mi divit, že jsem mimo kontrolu.
     Zamračil se. Právě teď přestává sranda. Tohle vypadá na slušnou bitku. Doslova jsem ho vybízel ať mě udeří a začne si tak. A on se nakonec k tomu i chystal. Rozmáchl se a udeřil mě. Nebo se o to tedy pokoušel. Jenže někdo si stoupnul přede mě. Další dva před Erwina. Drželi ho a tlačili ho ode mě.
     Svírali mě dvě silné ruce. Pevně držely mé paže. Byl větší než já. Jeho obličej byl odvrácený směrem ke dveřím, kde byl ještě před chvílí Erwin. Hajzl jeden zasranej. Příště mu plivnu do tváře.
     Někdo zavře dveře a nechá mě tak se uklidnit. Nebudu blbej, za Erwinem se nepohrnu. Co z toho budu mít? Možná tak padáka.
     Můj strážce, který mě silně drží, přetočí konečně hlavu od dveří ke mně. Nevím jestli mi je špatně z toho, že opět vidím ten otravný úsměv, nebo z toho, že se tu ráčil ukázat opět pozdě, nebo z toho, že je u mě nechutně blízko, a nebo z toho, že jsem celou tu dobu nepoznal, že se jedná o Erena.
     „Co tu kruci děláš?!" vyjedu po něm, ačkoliv neznám důvod proč. Od rána jsem dost nervní.
     „Klid," snaží se mě uklidnit, mezitím, co se pokouším o vykroucení se z jeho pevného sevření. Jsem docela dost v nevýhodné situaci. „Omlouvám se, zaspal jsem. Je toho poslední dny na mě moc."
     „A na mě snad ne?! Pusť mě kruci!" prakticky zařvu.
     „Dokud se neuklidníte, tak vás nepustím," řekne dost klidně a vážně. Stiskne mě ještě víc, začíná ten tlak na mých pažích být nepříjemný.
     „Fajn! Vyhrál jsi," řeknu nakonec. Nikudy jinudy žádná cesta nevedla.