Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 101

     Konečně tu jsou Vánoce na které jsme se oba dva připravovali. Sotva jsme se pozdravili ranním polibkem už kolem nás proudí atmosféra nedočkavosti. Nikdy bych si nemyslel, že se budu těšit na ten otravný svátek. Nejspíš za to může to, že ten večer strávím s Erenem sám, nebudu u starých - nejstarších Ackermanů - ani nebudu u Erenovi rodiny, nýbrž s Erenem. A Chucky, abych jí nekřivdil. Už je to velký pes, co nedávno dokončil své docházky na cvičák. Je to kráska, to musím uznat.
     „Leví!" zabrblá Eren stále s ospalkami v očích „pojď si ještě lehnout," zavěsí se o mě s ospalým hlasem.
     „A kdo tu poklidí?" zeptám se bez emocí.
     „Je tu uklizeno, moc to hrotíš," mumlá. Jemně mě tahá směr ložnice, avšak já se z kuchyně nehnu.
     „Mám ti ukázat jak moc bordelu tu je? Kdyby jsme neměli Chucky, nemuselo by se každý den vytírat. A to je jedna věc z mnoha."
     „Hodinku... Prosím!" zaprosí.
     Chucky k nám přiběhla. Pravděpodobně postřehla příchod svého pána číslo jedna, kterého se nevzdá. V puse má vodítko, které rve Erenovi do ruky. Zběsile vrtí ocasem a v očích jí jde vidět štěstí.
     Pousměji se „ani Chucky tě nenechá jít do postele," pobaveně řeknu a vezmu do ruky jeden plátek slaniny, kterou mám položenou na lince. „Chucky, na," zavolám na jedinou slečnu v domácnosti, jakmile si vysloužím její pozornost, hodím jí plátek, který chytí - díky bohu - ve vzduchu. Mlsně se poté olízne přes celý čumák.
     „A mně nic?" zeptá se Eren uraženě.
     Pobaveně se k němu natočím a strčím mu do pusy malé rajčátko, které s chutí sní. Poté se došel s největší pravděpodobností převléknout. Já mezitím dokončil snídani. Konkrétně volská oka na slanině, k tomu topinky a minirajčátka. „Erene, snídaně!" zavolám na něj zatím co nesu dva talíře i s příborem na jídelní stůl. Chucky zaujme své místo vedle stolu, kde si lehne a vyčkává na svůj příděl, kterého se jí většinou dostane v podobě zbytků nebo kůstek z obědů. Ráno ale většinou nic nedostane. Spíš jen takovou chuťovku od Erena, co se s ní podělí. Já jí něco dávám vždy v kuchyni. Musím uznat, že toho psa mám opravdu rád, za normálních okolností bych psa vyháněl z kuchyně, ale přítomnost této hravé slečny mi nevadí.
     Eren se došourá ke stolu ke kterému si sedne. Spojí ruce v náznaku modlení a vysloví „itadakimasu," poté se pustí s pochvalou na mě a mou snídani do jídla. Taktéž se do jídla pustím, avšak tyto zvyky nemám. Jako dítě jsem měl, ale rozhodně neříkám po těch zkušenostech takové zbytečnosti jako je právě „itadakimasu".
     „Chucky, na," odkrojí Eren trochu ze své snídaně a hodí jí Chuckyně.
     „Kolikrát ti říkam, ať jí nedáváš ze svého talíře," povzdechnu si.
     Jeho pobavený úsměv se našpulil a s nafouklými tvářemi pronesl urážku na mou osobu „bručoune." Otočí se na Chucky a začne ji drbat za ušima „my se půjdeme po snídani projít do města a tam koupíme na trhu nějakou dobrotu, ať má Chucky taky nějakou tu snídani, že?" směje se na svého psa, který se každou chvílí snad zblázní štěstím.
     „Ty si nedáš pokoj, že? Říkal jsem ti snad několikrát, že nesnáším Vánoční trhy, kde se musíš brodit přes hromady lidského masa."
     Podívá se na mě neochotně „bru-čou-ne," rozdělí slovo tak, aby na něj přidal větší důraz.
     Zamračím se na něj. Ale co si myslíte, že se v Erenově přítomnosti neustále stává? Ano, samozřejmě jsem polevil. Chvilka neopatrnosti při dívání se na jeho tvář a jsem v háji. Proklínám to děcko.

***

     „Levi, tak jdeš?" zavolá na mě nedočkavě Eren.
     „Samozřejmě, že jdu, kdybych nešel, tak nestojíš právě teď u dveří, nýbrž u mě a přemlouváš mě ať právě jdu," zavolám při cestě k němu. Chucky má už k sobě připnuté vodítko, Eren má na sobě jak boty, tak zimní bundu černé barvy. Teď jim zbývám už jenom já. Obul jsem si tedy boty a vzal si z věšáku černý kabát na který nedám v zimě dopustit. Poté jsme konečně vyšli z domu. Když nad tím tak přemýšlím, tak právě na Vánočním trhu jsem spatřil Erena podruhé. Vybíral dárek té holčině. Když se nad tím tak zamyslím, tak se jí chtěl vlastně vyznat. Nebudu lhát, zajímá mě jak to mezi nimi skončilo. Vyznal se jí nebo ne? Odmítla ho? Byli spolu pár měsíců? Jsou tu mraky konců, co se mohly stát. Na druhou stranu, podle jeho občasnému chování usuzuji, že Eren již měl nějakého chlapce. Ta holka mi k němu prostě nesedí, nemůžu si pomoct.
     Ale k čertu s tebou Levi! Přestaň probírat Erenův osobní život.
     „Levi? Děje se něco?" zeptá se ustaraný hlas vedle mě.
     „To nemám dovoleno už ani přemýšlet?" zeptám se pobaveně. Není jediný důvod, proč by si o mě měl dělat starosti.
     „Máš, samozřejmě, že máš. Nad čím přemýšlíš?" zeptá se zvědavě.
     Asi si jdu zahrát na zvědavou puberťačku „byl jsi vždycky gay?"
     Vyprskne smíchy, krátce. Pokouší se ten smích zadržet, což se mu povedlo „jak jsi na tohle začal myslet, prosím tě? Odkdy tebe zajímají milostné vztahy?" zeptá se mě pobaveně s upřeným zrakem na mě.
     „Jednou za čas neuškodí být zvědavý. Co je špatného na tom vědět o tobě víc?" odseknu a přinutím ho tak k mluvě.
     Prvně se zamyslel, teprve až poté začal mluvit „to, že se mi líbí kluci, jsem zjistil celkem rychle. Už někdy na základce. Chci říct, i v tak malém věku začnou děcka blbnout s těmi jejich románky, já nikdy na nic takového nebyl. Hrál jsem to spíš ze slušnosti, ale většinou jsem odmítal. Holky mě nepřitahovaly, ani jsem se s nimi moc nebavil, výjimkou byla Mikasa, ale to je jen moje dobrá kamarádka. Co jsem ale dělal zcela dobrovolně - bez slušnosti - bylo, že jsem pokukoval po klucích. Všímal jsem si na nich sebemenšího detailu. Víš, co tím myslím, nechali si o pár centimetrů zastřihnout vlasy, většina lidí to nepoznalo, já to poznal vždycky. Pochválil jsem jim nový účes a tak. Plynul čas a já se ocitl na nižší střední. Teprve až tam jsem si tak nějak postupem času přiznal svou orientaci. I přesto jsem ale na vyšší střední pokusil mít vztah s Mikasou. Nedopadlo to. Nakonec jsem ztratil odvahu, věděl jsem, že s pokukováním po klucích nepřestanu. Takže jsem se jí nevyznal. A teď zpětně vím, že jsem udělal dobře. Je to moje dobrá kamarádka, nic víc, nic míň. A to čekání na tebe mi za to stálo," usměje se na mě po dokončení svého proslovu. Pořád mi tam ale nesedí ta jedna věc. Jeho vztah s klukem. Musel mít nějaký ten vztah. Vyptávat se ho na to ale nebudu. Kdyby mu to nevadilo, tak by mi to řekl.
     Chucky sebou začala trhat jen co spatřila zaplněné náměstí odkud putoval až k jejímu čichu vůně uzenin. Z pusy jí začaly stékat sliny.
     „Chucky, uklidni se, jdeme tam, ano? Něco ti koupíme, neboj se," začne uklidňovat se smíchem v hlase a s úsměvem na tváři její páníček. Chucky se na něj podívá s jiskřičkami v očích, ale zklidní se. Nepotřebujete tolik přemýšlet nad tím, že Chucky je inteligentní pes, který rozumí lidské řeči lépe, než jakýkoliv jiný pes. Sám jsem se o tom nyní přesvědčil a stále při každé této chvíli přesvědčuji.
     „A ty se taky neboj, jen se porozhlédneme a hned odtamtud zmizíme, dobře?" promluví ke mně Eren se svým milým úsměvem a přitáhne si mě blíž k sobě, aby mohl jak mě, tak sebe, obohatit polibkem plným něhy a lásky.
     Když se dáme opět do pohybu, začnu se psychicky připravovat na tlačenici lidí, co marně shání dárky na poslední chvíli. A taky, že do pár minut jsem se v té hromadě lidského masa ocitl. Bál jsem se, abych neztratil z dohledu Erena s Chucky, co šli nebezpečně daleko přede mnou. Tedy... Dva kroky ode mě se nedá počítat jako velká dálka, ale v tomto chuchvalci to je dost nebezpečné na ztrátu jedné osoby a psa. Natáhnu se pro všechny případy pro Erenovu ruku. Nechápejte to zle, ale jsem náchylnější na zimu a tím pádem potřebují i mé ruce, důkladně zabalené v rukavicích, více pozornosti ve smyslu většího tepla, takže kapsy jsou pro ně dostatečné úkryty. Ven ale nemůžou, a pokud, tak leda tak ve výjimečných situacích, takže ano, Erena jsem až do teď nedržel za ruku a on to chápal, koneckonců taky mu byla zima. Ale teď jsem byl přinucen vytáhnout ruku z jejího ukrytu a natáhnout se po Erenově ruce, kterou jsem silně stiskl, aby nás nikdo nemohl od sebe oddělit. Překvapilo ho to natolik, že zastavil.
     „Levi? Děje se něco?" zeptal se ustaraně.
     „Jestli se ode mě budeš takhle vzdalovat, tak se mě alespoň nepouštěj," zanadávám.
     „Umrzneš, víš, že jsi na zimu náchylný, tak neblbni a vrať tu ruku do kapsy, já ti neuteču," pousměje se na mě přesvědčivě.
     „Když jsi nespolehlivý ty, tak budu spolehlivý já. Nehodlám tě tu v tento den nahánět všude možně Erene, chci jít co nejdřív domů. A navíc jen z tohohle neumrznu, tak z toho nedělej takové drama," přesně tak, jít domů, do tepla, zalézt si pod chlupatou deku společně s Erenem, pustit si nějaký film, usnout v Erenově náručí a on v tom mém. Chci být dnes s ním, snad toho nežádám tolik, ne?
     Na chvilku se zamyslí, než promluví „jdeme jen pro něco dobrého, hned půjdeme zpátky, můžeš na nás klidně počkat mimo trh," navrhne. Já však odmítl téměř okamžitě ho nechat odejít beze mě.

O můj bože! Jsem zpět! xD Je tu ještě někdo? Neumřeli jste mi mezitím, co jsem se přestěhovala na intr a začala se učit kraviny ve škole? Můj důvod mé neaktivity je prostý, škola. Jsem vám tu schopna říct části těla, směry, roviny a zvířata latinsky... A latina je sakra těžká, takže už chápete? Navíc ve škole končím ve tři, na intr se vracím kolem půl čtvrté, učím se tři hodiny a v deset je večerka, takže nestíhám. GOMEN!!! Opravdu se vynasnažím něco za čas napsat.