Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 66

     Ze začátku jsem si nebyl zrovna jistý jak náš vztah změnit. Myslím tím, že jsem věděl, že se nechovám zrovna mile, i když Eren mě za milého vždycky považoval. Za čas jsem to začal házet za hlavu. Tak nějak jsem přijmul, že normální pár z nás prostě nebude. Eren tohle taky neřešil, byl rád za každou minutu se mnou. U mě to sice tak nebylo, ale postupem času jsem si na něm nějakou tu závislost vydvořil.
     Ze začátku - zrhuba měsíc - bylo všechno stejné. Neustále mě otravoval. Vídávali jsme se tak jednou do týdne. Nějaký romantický život to teda nebyl. Jednou za čas byl polibek, ale tomu jsme se tak nějak vyhýbali. Já, protože jsem neměl potřebu něco takového dělat. A Eren protože se styděl. Nevěděl jak se ke mně má chovat aniž by mě naštval či tak něco.
     Z 30. září se přesuneme do 11. listopadu, kdy bylo naše - dá se říct - první rande. Eren mě překecal jít do zábavního parku.

     „Levi, dívej!" ukáže na hlavu draka, která se tyčí z jedné zdi parku. Opravdu... Jak mě sem jen mohl dostat?
     „Erene, chtěl jsi sem jít se mnou nebo sám?" postěžuji si, když mi utíká z dohledu.
     Zastaví a podívá se na mě „promiň, jen jsem sem chtěl s někým vždycky jít," usměje se na mě a spomalí na tempu.
     „Však jsi mohl. Máš přece ty své dva kamarádíčky," zabrblám tak, aby to slyšel. Jsem si jist, že bych dnešní odpoledne dokázal využít lépe než potulováním po zábavním parku, kde je až moc rušno.
     „Armina a Mikasu? To je dost lákavé, ale já chtěl jít s tebou. Nikde jsem s tebou ještě nebyl."
     Podívám se s povzdechem na něj „příště si vyber poklidnější místo," odpovím a on v úžasu přikývne. Překvapilo ho, že jsem přestal brebentit ohledně toho parku do kterého se mi nechce. „ale na atrakce mě nedostaneš," dodám a on si něco zabrblá.
     Zaplatím předražený vstup. Na druhou stranu jsou potom všechny atrakce zadarmo. Eren samozřejmě musel jít na první kravinu, kterou uviděl, a to horskou dráhu. Ještě se mě snažil přemluvit, ale po mém jasném rozhodnutí se přestal snažit. Na takové věci jsem už dost starý.
     Pozorně jsem pozoroval jedoucí vlak po koleji, která se ve vzduchu všelijak klikatí. Zpozoruji Erenovu smějící se tvář. Je šťastný. Tohle mě zahřívá u zrdce i když je už listopad a venku začíná být pěkná zima.
     „To bylo úžasný!" zajásá jen, co se ke mně vrátí.

***

      Je normální? Na kolika byl už atrakcích? Na dvaceti? Minimálně. To mu ještě není špatně? Vždyť nic nejedl! Akorát mi tu omdlí!
      „Levi, támhle!" ukáže kamsi do dálky.
      „Jo jo, hezký, jdem se najíst," chytím ho - dneska poprvé - za ruku a táhnu ho ke stánkům, které jsou od nás dobrý flák cesty.
      Klopýtne náhlým stáhnutím mé ruky. Rychle mě o těch pár kroků doběhne a stiskne mi ruku. Naše atmosféra jaksi znervózněla. Doma ho za ruku držet nemusím a na veřejnosti jsme my dva spolu poprvé. Navíc teď jsme v parku přecpaném lidmi, takže jo... Ta nervozita je oprávněně.
      Usadili jsme se k jednomu stolku „co chceš?" zeptám se.
      Zamyslí se „krokety."
      Přikývnu a odejdu koupit jídlo a pití. Ty fronty mě zabijou. Musel jsem tam stát minimálně půl hodiny.
      „No to ti to trvalo," pobaveně se usměje.
      „Moc vtipný," řeknu tónem, který naznačuje ať si toho nechá.
      „Děkuju!" poděkuje, když mu podám jeho občerstvení. Hned se do jedné krokety zakousne.
      „Pro dobro tvého žaludku ti dávám poslední tři jízdy," začnu po delší době ticha a pojídání jídla.
      „Co? To mi neuděláš!" protestuje.
      „Myslíš? Já to totiž udělám. Konec diskuze."
      „Levi..." zasténá.
      Všimnu si, že má zamazanou tvář od omastku. vytáhnu kapesníček a začnu mu tvář utírat „to už ani neumíš jíst? Jak moc neschopný jsi? Připadám si, jako bych měl na krku malé dítě," zanadávám.
      „Le-Levi! Mohl jsi mi říct, že jsem špinavý! Utřel bych si to sá-"
      Nestihl to doříct, jelikož jsem ho krátce políbil. Začínám si na to zvykat. A vůbec. Začínám být závislý na těch jeho rtech.