Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 109

♥♥♥

EREN

     Jsem v šoku. Jak mu může jeho vlastní rodina něco takového udělat? Ne, počkat, vím, co by na to řekli. Že je potřeba jít od začátku. Určitě to. Ale... Sami to viděli. Byli z toho všeho v šoku. Sami litovali. Museli vědět, že to tak skončí. Určitě.
     Nepotřeboval jsem tolik času na to, abych vstal.
     „Kam jdeš?" zeptá se vyděšená Mikasa.
     Zastavím se „není to snad jasné? Kdo tu pro něj je? Ukaž mi na jediného člověka, kdo by ho tu šel utěšit. Má matka by okamžitě jednala. Má rodina by okamžitě šla za ním. Jde vidět, že tady se toho od vás nedočká. Už se mu nedivím, že vás nenávidí. Je rozdíl, když někomu tajíte člověka se kterým se nepohodl a když mu tajíte někoho se kterým si musel projít tolik věcí. Jste nenormální, všichni. Dojdu ho uklidit a potom odsud vypadneme. Už ani já tu nedokážu být a chovat se přátelsky."
     „Nedovoluj si skrčku!" Leviho strýc mě chytí za tričko a přitáhne si mě k sobě.
     „Do toho, udeřte mě. Potvrdí se vaše násilnické schopnosti," je mi to jedno. Pár ran přežiju. Nebude to horší jak u Leviho.

♥♥♥

     Uslyšel jsem hlas strýce. Konkrétně „nedovoluj si skrčku!" co chce udělat Erenovi? Vběhnu do domu. Drží ho za triko. Jeho druhá ruka se chystá na úder. Ovládne mě hněv. Zatnu čelist, přiběhnu s k nim a za běhu ho udeřím pěstí do obličeje.
     „Nedotýkej se Erena. Nikdy," mluvím chladně.
     „Chceš se prát? Dobře, máš to mít."
     „Levi, nech ho. Pojď domů. Už sem nepojedeme, dobře?"
     Přikývnu. Eren mě popadne za ruku a táhne mě ke dveřím. Nebráním se. Už tu nechci být ani vteřinu. Chci domů. Kde budu s Erenem. A nikým jiným. Sem tam přijede jeho rodina. Nebo my za ní. Ale nikdo jiný.

     Otec se opravdu ale změnil k lepšímu. Ale nemohli jste se mi divit. Nedokázal jsem věřit. Kdo by dokázal?
     Matka na tom byla opravdu bídně. Tady jsem ji viděl naposledy. Dva měsíce - také jinak v květnu - totiž zemřela. Samá depresivní část života za každou depresivní částí. Jiné to ale už úplně nebude. Nebo tedy alespoň to, co vám chci říct.
     Když mi do telefonu řekli, že matka zemřela, hnulo to se mnou. Nedokázal jsem tomu uvěřit. Samozřejmě jsem okamžitě jel do nemocnice. I když mi bylo jasné, že uvidím svého otce. Koneckonců ji opravdu miloval. To vězení mu vrátilo rozum.
     Za týden byl pohřeb. Od té doby se veškeré kontakty s rodinou Ackermanů přerušili. Neměl jsem potřebu je kontaktovat a oni se mě kontaktovat neodvážili.
     V červenci jsme měli víkendovou dovolenou. Víc jsme nezvládali a rozhodli jsme se, že si budeme užívat spíše doma. Přeci nám to jen stačí. Nepotřebujeme žádný luxus či jiné místo. Stačí když budeme spolu.
     V září bylo naše poslední výročí. To jsme ale samozřejmě nevěděli. Já tu slavím pořád naše výročí a vsadím se, že Eren taktéž v nebi vzpomíná. Takže se nedá říct, že to bylo poslední výročí. Ale bylo to poslední výročí po boku toho druhého.
     V říjnu byl večírek od mé firmy. Erwin se opil. Což není zrovna vzácnost, ale tohle bylo hodně. Napadnul Erena. Z ničeho nic. Přehnal to. Hodně. Tato vzpomínka mě vrací na začátek. Kdy jsme ještě nebyli s Erenem spolu. Nejradši bych se tam vrátil a celé si to prošel znovu. Tady vám už nemám nic moc říct.
     Naše poslední Vánoce byly u nás doma. Jenom ve třech. A stačilo nám to.
     V únoru byl večírek od Erena. Byl to uklidňující večer bez problémů. Užíval jsem si je na rozdíl od těch mých.
     Stečou mi po tvářích slzy. „Erene, znovu o tebe přicházím."