Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 70

     Doloudám se ke dveřím a dám tak Erenovi větší čas se uklidnit. Otevřu dveře zpoza kterých mě pozdraví matka mile a přátelsky, avšak já jí tu její milost oplatím nenávistným pozdravem a pustím ji dál. První věci, které si jakožto matka všimne, jsou cizí boty.
     „Ty tu někoho máš?" překvapeně se na mě zadívá, jako bych přiletěl z Marsu.
     „Jo, kolegu. Problém?" pokárám ji pohledem ze kterého jde jasně přečíst, ať už se nevyptává. Jenže to by nesměla být moje matka, aby to tak fungovalo.
     „To jsi mi měl říct, nevtrhla bych takhle sem!" postěžuje si, ale přitom jde do obýváku.
     Jdu pohotově za ní, abych zjistil, jak je na tom Eren. Sedí na gauči s hrnkem kakaa a vypadá v pohodě, tedy až na tu nervozitu, kterou se snaží skrýt. Matka ji samozřejmě neuvidí, nedokáže z lidí číst, když nedávají své city najevo.
     „Chceš něco k pití? K jídlu?" zeptám se nuceně.
     „Kávu prosím a kdyžtak nějakou zeleninu," poprosí s úsměvem, který se mi nechutí víc jak ten Erenův. Dobře, přiznávám, Erenův úsměv mám už rád, ale chápete jak to myslím.
     „Erene, co ty?" zeptám se ještě jeho, abych ho úplně neodstranil.
     Zpozorněl „co? já, já si nic nedám, v pohodě," usměje se na mě. Matka nás pečlivě pozoruje. Měla by dostat zlatou medaili za otravnost.
     „Opravdu?" zeptám se nenuceně a toho si samozřejmě matka také všimne. Na ni jen zavrčím, když se na mě usměje a právě teď byla svědkem, že u Erena to tak nedělám. Tak nějak tuším o čem bude zítra v autě téma.
     „Ne, opravdu nic nechci," ujistí mě.
     „Fajn, když tak si řekni," řeknu a odejdu do kuchyně. Jsem si vědom, že má matka dietu, ale obdivuje mě, že si žádá vždy tak moc. Víte, její "zelenina" znamená salát tvořen zeleninou, ovocem a těstovinami. Proto musím každý den před její návštěvou vařit její jídlo, které přímo zbožňuje. Neuvěřitelně mě s tím vytáčí.
     Vrátil jsem se k nim se vším, čeho si mě matka požadovala, a zjistil jsem, že ti dva vedou spolu žhavou debatu. Položil jsem občerstvení na stolek a sedl si do křesla fascinujíc, jak bere Eren matku s klidem.
     „Děkuji zlato," poděkuje mi matka.
     „Neříkej mi tak, kolikrát to mám ještě říct?!" zavrčím a matka na mě hodí hned omluvný úsměv.
     „Jak jste se vy dva vůbec seznámili?"
     „Už jsem ti říkal, že to je kolega," zaúpím.
     „Já vím, promiň promiň, jen mě překvapuje, že zorvna ty sis někoho pozval domů."
     „Mám na to nárok, nejsem jako Kenny, který kvůli alkoholu veškerou svojí návštěvu zmlátí, pokud padne slovo o něčem o čem nechce," ale stejně mu jsem dost podobný a to mě vytáčí. Stačí zmínka o fotrovi a jsem v záchvatu, který ohrožuje životy.
     „Takhle o svém strýčkovi nemluv Levi!"
     „Je to pravda, je to uchlastaný prase."
     „Rivaille!" opravu? Opravdu vytáhla tohle oslovování? Mé jméno? Moc dobře ví, že ho nesnáším. Mám radši Levi, což je to samé, ale přece jenom to oslovování je krapet jiné. „Nebudeme se tu bavit před někým cizím o členech naší rodiny! A vůbec, ty nemáš co takhle mluvit o své rodině!" ječí zlostí. Ten ječák jsem neslyšel pekelně dlouho.
     Chci něco říct, ale Eren mě úžasem předběhne „Rivaille?"
     Všechny oči spadly na Erena, který se díval na mě. Vydechnu přebytečný vzduch z plic a vysvětlím „Levi je odvozenina, na občance a celkově ve všech dokumentech od mého narození jsem zapsán jako Rivaille," vypadá dost překvapeně. Ani se mu nedivím, zná mě dost dlouho, dokonce se mnou chodí a teprve až teď zná moje skutečné jméno.

     Oh ano, mé skutečné jméno. Tedy ne, že by Levi byla nějaká přezdívka, ale není to zapsáno v rodnném listě, právě v něm je Rivaille. Plno lidí mi říkalo, že to zní ušlechtile a že to je nádherné jméno. A já to jméno začal nenávidět a tak jsem se pídil po internetu o nějakých zdrobnělinách toho jména a přišel jsem na Levi. Nutil jsem to všem, až si nakonec zvykli na Levi.