Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 24

     „Jak dlouho to bude asi trvat?" zeptá se Eren mezitím, co jdeme do naší kanceláře.
     ‚Naší', pořád je to slovo diný.
     „Odhaduji tak do září."
     „Tak dlouho?" vyjekne Eren.
     „Nestěžuj si, kdybys nebyl se mnou, tak tu už nejsi." Nemám nejmenší tušení, co jsem to právě řekl, ale vsadil bych se o cokoliv, že si to ten spratek vyložil špatně.
     „Pravda," řekne s úsměvem, který mi to všechno jen potvrzuje.

     Byl to dlouhý týden (pro mé minulé já teprve bude), a rozhodně se nedá počítat jako šťastný. Protože se stane, to, co se stane. Nemohl jsem to mít Erwinovi za zlé, ale na druhou stranu jsem byl na něj naštvaný, proč zašel až tak daleko.
     „Levi, kam to zase jdeš? Neříkala jsem ti, ať seš doma?" zeptá se mě Hanji, jenže to už mizím za dveřmi, které zavírám. Jdu na čerstvý vzduch. Vlastně mám namířeno do jedné kavárny, kam jsme v půlce týdne došli.

     „Dneska máme konec, nemusíš to už dělat," řeknu Erenovi, který je zapálený do své práce až příliš.
     „Jo, máte pravdu," řekne a rychle se zvedne.

***

     Jdu opět v tom až moc hlučném parku. Bože. Už to chci mít za sebou. Pekelná cesta, kterou musím podstoupit, abych se dostal domů. Už chci konec. V práci to je teď jak maraton. Jsem vyřízený. Tentokrát i Insmonie musí jít stranou, abych mohl usnout. A věřím, že se tomu ta nemoc nebude ani bránit.
     „Levi?" uslyším svoje jméno a otočím se za osobou, která mě oslovila. „Co tady děláte?" zeptá se udivený Eren.
     „Co bys řekl? Jdu domů," zavrčím. Nemám zrovna náladu na rozhovor. A už vůbec ne s ním.
     „Vy bydlíte poblíž?" zeptá se.
     „A? Problém?"
     „Ne ne, vůbec ne," začne ze sebe rychle dostávat.
     „Takže?"
     „Máte až moc špatnou náladu," zhodnotí a odmlčí se. „Pojďte se mnou," řekne po chvilce ticha, vezme mě za předloktí a táhne mě někam úplně jinam, než bych chtěl.
     „Spratku, pusť mě," zavrčím celý nahněvaný. Asi zachvíli vybuchnu.
     „Prosím neříkejte mi tak," vydá ze sebe na můj vkus až moc vážně. K němu to nesedí. Zastaví a pustí mě. Otočí se ke mně a s jemným úsměvem povídá: „mám před sebou poslední dva týdny, co s vámi můžu pracovat. Mohl byste se prosím chovat ke mně trochu mileji? Třeba přestat mi říkat takhle a začít mě oslovovat jménem?" Jeho tvář se změnila. Byla vážná a smutná zároveň. Ten smutek se snažil zakrýt, ale marně.