Ve vzpomínkách (Riren/Ereri)

Kapitola 26

     „Levi, budeš v pořádku?" zeptá se Hanji do telefonu.
     „Hanji..." zmůžu se jen na povzdechnutí.
     „Levi, víš, jak jsi byl na tom minulý týden špatně. Kdybys to nebyl ty, vzala bych tě k psychiatrovi, jenže tam ty prostě nepůjdeš, protože se ti to zdá zbytečný," zanadává mi.
     „Hanji, je to jen večírek, který pořádá šef. Jak by mi to mohlo ublížit?" zeptám se.
     „Večírek..." zopakuje si spíš pro sebe než pro mě „Levi, večírky se od sebe moc neliší, a já vím, že budeš přemýšlet nad Erenem. Opiješ se, jak to míváš na každém večírku ve zvyku, jen proto, že ti ten večer bude připomínat Erwinovi večírky, kde jsi byl s Erenem," vysvětlí. Má pravdu. Neexistuje jediný večírek za posledních pět let (jinými slovy po Erenovi smrti), kde bych se neopil na základě vracení se minulosti, kde jsem byl s Erenem šťastný. Vím, kam tím míří, ale tady si moc vybírat nemůžu. Kdybych měl přítele, mohl by na večírek se mnou, ale toho nemám a ani po něm netoužím. S výjimkou Erena.
     „Hanji, víš, že tam musím. Je neslušnost vynechat v nové práci večírek," řeknu.
     „Víš, že bych mohla zahrát tvojí přítelkyni," doprošuje se „ale prosím, nechoď tam sám. Špatně to dopadne," žadoní jak dítě o hračku.
     „Nechci, abys něco hrála. Nikoho nemám, nebudu nic předstírat."
     „Tak mě aspoň nech, abych se pro tebe stavila a odvezla tě domů," povolí nakonec.
     Nechce se mi zrovna do toho, ale vím, že by mi jinak nedala pokoj a tak jí to odkývu. Nemůžu jí to mít za zlé, vím, že se o mě stará. A jsou chvíle, kdy ji opravdu potřebuji. Stejně tak, jako jsem vždycky potřeboval tebe Erene.