Nevzdám se bez boje! [Lev x Yaku] ✔️

24.

Ahoj!!

Psali jsme si celkem často, ale jak se prázdniny krátily, tím kratší byly i naše zprávy. Bál jsem se, že se něco pokazilo. Kolikrát ani neodepsal. Dva týdny před koncem jsme se měli stěhovat do Japonska, takže jsem ani neměl čas to řešit. Když jsme se přestěhovali, zkusil jsem mu napsat, jestli by se mnou nešel ven, že nakonec bydlím v Tokyu, takže nebude tak těžké se setkat. Ovšem na to mi jen odepsal, že je s kamarády a že nemá čas. Byl jsem naštvaný a zároveň i smutný. Co jsem udělal špatně? Vždyť ještě před pár dny se vše zdálo v pohodě. Tak proč? Proč ta náhlá změna?

---------------------------------------------------------

Nechtěl jsem ho domítat. Nechtěl jsem jej ani ignorovat. Bál jsem se být s ním. Už jsem se pomalu smiřoval, že se jen tak neuvidíme, že brzy zapomenu a vše bude tak, jak bylo dřív. Jenže pak mi napsal, že se stěhuje do Tokya. Proč si vybral zrovna tohle město? Nechtěl jsem, aby si o mně lidi mysleli něco divného. Ano, já vím, v téhle době je to už zcela normální, ale jak by to přijali rodiče a jak by to vzali kluci z týmu a ostatní? Toho jsem se bál nejvíc. 

Jsi idiot, ubližuješ mu, ubližuješ sobě, jen kvůli tomu, že se bojíš, co by na to řekli  ostatní. Jsi zbabělec. Co když nastoupí na stejnou školu, budeš ho ignorovat i tam? A co když se dostane do tvého týmu, co pak budeš dělat? Budeš ho rok odmítat a snažit se mu vyhýbat co nejvíc. Dokud ostatním nedojde, že se znáte už dýl. Nebo si snad myslíš, že tě neosloví?

Nech mě být. Prostě bude to tak lepší...

A to jako v čem sakra? Budeš litovat, ale to ti nejspíš říkat nemusím, myslím, že to víš sám moc dobře.

Začal jsem plně ignorovat své svědomí a dělal, jako by se nic nestalo. Šel jsem se projít. Nevím, proč zrovna dnes nikdo neměl čas. Ale co pořád lepší být venku, než sedět doma a přemýšlet nad tím, co všechno jsem udělal špatně. Procházel jsem se parkem a i když jsem na krajinu nikdy moc nebyl, kochal jsem se pohledem na všechny ty rozkvetlé květiny a květy stromů.Toulal jsem se dál, dokud jsem nenašel stinné místečko, na kterém bych si mohl odpočinout. 

Když jsem k němu došel, už bylo zabrané. Tu obarvenou hlavu bych poznal už z dálky. Proč byl vždy tak nepozorný. Mohl tudy projít kdokoliv a on stejně usne skonzolí v ruce. To je náš Kenma. Sedl jsem si k němu a šťouchl do něj loktem, aby se probral. Sotva se lekl. Co to je za člověka? 

,,Co ty tu děláš?" optal se mě. 

,,No tak jsem se šel projít, abych přišel na jiné myšlenky a najednou tě vidím spát opřeného o strom, jak neopatrný dokážeš být?"

,,Jsem v pohodě." 

,,A co tu vlastně děláš ty? Mamka tě donutila jít ven, nebo jsi šel dobrovolně." 

,,Zkus hádat." řekl a mírně se usmál. 

,,Byl jsi donucen. Našel jsi přes prázdniny nějakou dobrou hru?" optal jsem se jej. Nebylo zrovna moc témat, o kterých bychom se mohli bavit. Kenma byl takový uzavřený a ano spíše byl ve svém světě a málokoho do něj pustil. 

,,Jo, už jsem tam překonal nečí rekord. Chceš se kouknout?" 

Jen jsem kývl hlavou. Koukal jsem na něj, jak zběsile mačká tlačítka své konzole. Byl tak rychlý a vše, co udělal, mu ve hře hrálo do karet. Byl neporazitelný. Drtil jednoho za druhým. Po chvilce přestal a tázavě na mě pohlédl. 

,,Slyšel jsi to?" 

,,Co jsem měl slyšet?"

,,Slyšel jsem mňoukat kočku..." sotva to dořekl a ona znova zamňoukala. 

Musela být blízko, když jsem ji slyšeli tak dobře. Začali jsme se rozhlížet kolem, ale nikde nic. Poté jsem pohlédl nahoru a konečně ji viděl. 
,,Je na stromě a docela vysoko. Zkusím tam vylézt." řekl jsem. Rozeběhl jsem se a skočil. Zachytil jsem se o první větev a přitáhl se nohama. Ta malá mrška uskočila na další větev. Lezl jsem za ní, jenže pak mi podklouzla noha a já se snažil zachytnout rukama... 

Pokračování příště...