Nevzdám se bez boje! [Lev x Yaku] ✔️

68.

Ahoj!!

Šli jsme ruku v ruce společně domů. Nevím, zda to bylo tím talismanem, ale už teď jsem se cítil o dost líp. Celou cestu jsem se usmíval. Jen kousek od našeho domu jsem raději ruce rozpojil, kdyby se má matka uráčila vrátit domu a špehovat mě z okna, jak to má ve zvyku.

,,Když nemáme trénink, nechceš potom zajít na hřiště a dát mi pár rad, jak se zlepšit?" optal jsem se.

,,Fajn, ale nemysli si, že tě budu šetřit jen kvůli tomu, že spolu chodíme." odpověděl.

,,To už jsi mi dost jasně vysvětlil na včerejším tréninku, Nevadí mi když jsi na mě tvrdý, jak jinak se to mám dobře naučit."

Jsem to jen já, nebo v tom vidí dvojsmysl i někdo jiný. Ne měl bych přestat myslet na blbosti. Nic takového na mysli neměl.
,,Jsem rád, že si to pamatuješ." hlesl jsem skoro neslyšně.

,,Pamatuji, ale taky si pamatuji, jak hezky ses mi omlouval a říkal, že na mě budeš milejší."

,,S mojí horkokrevností to půjde těžce, ale vynasnažím se, když už jsem to slíbil. A když ti to půjde, dáruji ti sto sladkých polibků."

,,Platí. Půjdu si udělat úkoly a pak ti napíšu. Snad bude vše v pořádku." řekl jsem s úsměvem a už se chystal jít dál.

,,Počkej, to se se mnou ani nerozloučíš?" optal jsem se a udělal psí oči.

,,Nevím, jestli bychom měli. Když jsme se naposledy loučili, tvá matka kvůli tomu nepřišla domů...nechci ještě víc stěžovat situaci. Neboj se, vynahradím ti to."

,,Budu se těšit." řekl jsem a než jsem odešel, věnoval jsem mu ještě jeden úsměv. Nechtíc jsem otevřel dveře a vešel do domu. Nějak jsem doufal v to, že tu matka nebude, ale spletl jsem se. Pořád je to moje matka, jeden pozdrav mě nezabije, pomyslel jsem si. Pozdravil jsem ji. Žádná zpáteční reakce. Ok, jak chceš, nemusíš se mnou mluvit, ale veř mi, že hru na ticho domácnost vydržím déle než ty, řekl jsem si v duchu. Čekal jsem, že setkání s ní bude horší. Šel do svého pokoje.

Sundal jsem ze sebe školní uniformu a převlékl se do kraťasů a volného trika. Zapnul jsem si písničky na mobilu a věnoval se úkolům na zítřek, abych byl připravený, až mi napíše Lev. Když jsem to měl hotové, lehl jsem si do postele a koukal do stropu. Prosím už napiš, telepaticky jsem k němu vysílal své myšlenky, ovšem bez účinku. Převaloval jsem se na posteli ze strany na stranu a zkoumal neobjevené milimetry svého pokoje, dokud se mé oči nezastavily na taštičce od Leva. Zvedl jsem se z postele a vytáhl z ní lapač snů. Přemýšlel jsem, kam bych to mohl zavěsit. Nakonec jsem to zavěsil nad postel na poličku s knihami, kterých jsem se ještě nikdy nedotkl.

Telefon hlásil upozornění. Nová zpráva od Leva, v níž stálo: za patnáct minut před vchodem. Bežel jsem rychle do koupelny, abych se podíval, jestli na sobě nemám něco zlepšit. Myslím, že v mém případě nepomůže nic, nechápu, co na mě vidí. Vrátil jsem se do pokoje, vzal si telefon a šel dolů. Prošel jsem kolem matky a jen řekl, že jdu ven. Nic nenamítala, což byl asi souhlas, o který jsem stejně nežádal. Obul jsem si boty a vyšel před barák. Z dálkyj sem viděl to své vysoké pako. Rozeběhl jsem se za ním a když jsem byl u něj, skočil jsem mu kolem krku.

,,Zdá se mi to, nebo se tu někdo nemohl dočkat mé přítomnosti?" řekl jsem pobaveně a vtiskl jsem mu polibek. Chytil jsem jej pod zadkem, aby nespadl a vydal se s ním na hřiště.

Pokračování příště...

Menší dárek, takto budou vypadat obálky k novým příběhům.

Bacha, už k nim mám i prolog 🤣🤣🤣