Nevzdám se bez boje! [Lev x Yaku] ✔️

32.

Ahoj!!

,,No klidně můžeme, stejně se mi nechtělo moc hrát a taky jsem nevěděl, jak jinak tě vytáhnout ven." přiznal se a hodil na mě ten jeho nevinný úsměv. 

,,Bylo mi to hned jasné, když jsi ani nevzal míč." řekl jsem a dal se do pohybu. Následoval mě. Procházeli jsme se, povídali si o všem možném a já se po dlouhé débě cítil fajn, možná proto, že jsem mu řekl to, co jsem chtěl už dávno. Vlastně na to, že jsem mu sdělil svou orientaci, to bral jako normální věc. Možná by to takhle brali i ostatní a možná bych se vážně mohl chovat k Levovi líp. Jenže když on mě tak štve. 

A co tě na něm vlastně tak štve? To, že se ti o něm zdá, když spíš...to, že tě přitahuje...nebo to, že ho nemůžeš dostat z hlavy. Tomu se milý Yaku říká: "Být v tom až po uši." jen některé lidi to zrovna neštve, ale spíš jsou rádi ještě když ví, že o ně ten druhý stojí.

Myslel jsem, že se mnou nemluvíš a ani nemusíš. Nepotřebuju poslouchat, jak víš opět vše líp než já.

Ty jsi tak natvrdlý. Ty to přece víš taky, jen raději děláž, že ne. Možná by ses měl přestat bát.

Možná bys mě měl nechat být, nevidíš, že tu mám kamaráda? 

,,Hej Yaku, koukej, kdo tam sedí!" šeptl mi do ucha Kuroo. 

Podíval jsem se směrem, který ukazoval a spatřil Leva s Kenmou. Vypadalo to, že Lev vyprávěl něco záživného. A když vyprávěl něco Lev hrozně rád do toho zapojoval i ruce a vše, co se dalo. Celkem jsem se divil, že ho Kenma poslouchá na to, jak není zrovna dvakrát rozmluvný. Pohlédl jsem na Kurooa a než jsem mu stačil sdělit svou myšlenku, promluvil. 

,,Napadá tě to samé, co mě?" 

Kývl jsem na souhlas. Začali jsem se pomalu a tiše plížit. Čím blíž jsme byli, tím víc jsme slyšeli, o čem se baví. Vím, že se tohle nedělá, ale naše zvědavost byla větší. Kéž by nebyla. Hrklo ve mně, když jsem slyšel Levovo smutný tón. Vyprávěl mu o tom, jak jsme se poznali na dovoloené, co všechno pro něj znamenám a jak hrozně moc ho mrzí, že mě vytáčí už jen tím, že existuje. Cítil jsem se provinile. Kuroo na mě najednou pohlédl. Vypadalo to, že ani on nechtěl vyslechnout zrovna tenhle rozhovor. Ukázal jsem mu, abychom to obešli Dostali jsme se na cestu, která vedla kolem nich. 
,,Dělej, že jsi nic neslyšel. Šli jsme prostě jen okolo..."

,,Dobře...jen možná bys na něj mohl být přeci jen trochu milejší..." řekl skoro neslyšně. 

Ano Kuroo, máš pravdu, ale není to tak lehký, jak to vypadá. Pomyslel jsem si. Když jsme jim byli na dohled, Kuroo začal mávat. Přidal jsem se k němu a nakonec skončili u nich. 

,,Ale ale, to je mi novinka, od kdy chodí náš Kenma dobrovolně ven a netráví dny raději u her?" řekl Kuroo. 

,,Jen jsem si chtěl s někým popovídat, když někdo nebyl schopný promluvit skoro dva týdny." odvětil mu na to Kenma.

,,Můžu ti to vynahradit, jestli teď máš čas." řekl mu s úsměvem. 

,,No proč ne, stejně jsem chtěl jít už pomalu domů. Tak se uvidíme zítra kluci." 

,,Zatím a hlavně se nehádejte." dodal ještě Kuroo. 

Pohlédl jsem na Leva a ze slušnosti ho pozdravil. V jeho očích bylo tolik pocitů, ale hlavně smutek. Neříkal vůbec nic, jen se na mě díval, což mě celkem znepokojovalo. Teď jsem si přál, abych byl neviditelný. Nechtěl jsem stát před ním a dívat se na to, co jsem mu způsobil já. 

Chtěl jsem utéct...

...nakonec jsem to i udělal...

...protože jsem nechtěl přiznat vinu...

Pokračování příště...