Nevzdám se bez boje! [Lev x Yaku] ✔️

37.

Ahoj!!

Vzal jsem do ruky tužku a začal kreslit. Neuměl jsem kreslit, ale věděl jsem, že jestli budu kreslit Yakua, půjde mi to od ruky. Nikdy bych si toitž nedovolil pošpinit jeho dokonalost. A vážně mi to šlo. 

,,Páni, kde jsi se naučil takhle kreslit? Úplně ho v tom vidím."

,,Věř mi, neumím nakreslit ani rovnou čáru, ale Yakua mám v paměti vyrytého do detailů a jelikož je to Yaku, nemohl bych si dovolit ho zanedbat i jen na tom hloupém papíře."

,,Leve, je příznakem lásky i to, že ti chybí jeho hlas nebo úsměv nebo to jak se na tebe dívá?"

,,Ano, jen by mě zajímalo, proč to nazýváš příznakem. Zní to, jako bys bral lásku jako nějakou nemoc."

,,Díky." řekl.

,,Proč tě to zajímá? Už se snad podařilo Kuroovi obměkčit tvé srdce?"

,,Cože? Ne tady nejde o mě...pamatuješ na Hinatu? Včera se mě na to ptal a já nevěděl, jak mu mám odpovědět, jelikož se v těcho věcech nevyznám." vyhrkl.

,,Hinata se zamiloval, u něj bych počítal, že bude milovat jen volejbalový míč." řekl jsem se smíchem.

,,A co vlastně ty a Yaku? Všiml jsem si, že jste si dnes u skříněk povídali a snad i bez křiku." 

,,Jo po hodně dlouhý době jsme si zase povídali normálně. Kuroo mu prý promluvil do duše a on si uvědomil, že se nechoval zrovna nejlíp, tak se přišel omluvit. Ovšem jestli mu začnu lézt na nervy, začne mě zase ignorovat...stejně milý jako na začátku." pověděl jsem a zasněně se zahleděl na obrázek.

,,To jsem rád, No budu ti držet palce."

,,Vím, že o sobě a svých citech nerad mluvíš, ale u mě se toho bát nemusíš. Jak to jde s Kurooem?" optal jsem se, protože mi bylo jasné, že o Hinatu vůbec nešlo. 

,,No my jsme snad ani žádné problémy neměli. Byl u nás celý víkend. Hráli jsme hry, poté jsme se šli projít, udělali jsme pár fotek a tak různě, prostě fajn obyčejný víkend." 

,,No podle toho, jak se usmíváš a také co kreslíš, to asi nebyl jen obyčejný víkend." řekl jsem, když jsem viděl, jak kreslí Kurooa, co si svléká triko a vyplazuje jazyk tak, aby to bylo sexy.

,,To musím zničit, než to někdo uvidí." 

,,Opovaž se!" řekl jsem výhružně a zadržel jeho ruku. Oba jsme se raději vrátili ke kreslení. Kouktekm oka jsem pozoroval, jestli se kenma nějak nenápadně nesnaží zničit ten dokonalý výtvor. Když jsem to měl hotové dal jsem si do jednoho ucha sluchátko a lehl si na lavici. To druhé jsem nabídl Kenmovi. Přidal se ke mně a zůstali jsme tak až do konce vyučování. 

Hned se zvoněním jsme se vydali ke skřínkám a pak co nejrychleji pryč z té otravné budovy. Jenže těsně před školní branou si někdo zpoza rohu stáhl Kenmu k sobě. Instiktivně jsem si ho přitáhl zpět, neboť jsem se bál, že to je nějaký padouch. Nakonec se ukázalo, že to byl Kuroo. 
,,Kuroo, víš, jak si mě vyděsil? Myslel jsem, že mu chce někdo ublížit. Kdybych věděl, že jsi to ty, nechal bych tě...aspoň že nedošlo k nějakému omylu...nechtěl bych tě praštit." řekl jsem omluvně.

,,Já také nečekal, že půjde s tebou."

,,To nic Leve, i kdybys ho praštil, zaslouží si to, jelikož mě chce vždy vyděsit k smrti, že Kuroo?" 

,,Co ty tu děláš, Kuroo?" snažil jsem se být v klidu. Nelíbilo se mi, že propaluje Leva pohledem a také jsem nechtěl zrovna dvakrát spatřit, jak Lev objímá Kenmu. Přiznávám, malinko jsem žárlil. 

,,Šel jsem vyzvednout Kenmu a překvapil mě Lev a ty?"

,,No jen jsem šel kolem a říkal jsem si, že bych možná mohl jít naproti Levovi...když už jsi říkal, že spolu jako tým máme vycházet..." 

,,Díky jdeš právě včas, vypadá to, že Kuroo žárlí na Leva." pošeptal mi Kenma a strčil mě do Levovo náruče.

,,Kozume!!" křikl jsem za ním, ale on se ani neotočil. Pohlédl jsem na Leva a kdyby to šlo, jistě by měl v očích srdíčka. 

,,Vážně jsi mi sám od sebe šel naproti?" překvapeně jsem se optal a neměl v úmyslu ho přestat objímat. 

Pokračování přítě...