Nevzdám se bez boje! [Lev x Yaku] ✔️

35.

Ahoj!!

Věnováno AnimeKiki_official <3 

Po zbytek vyučování jsem přemýšlel nad všemi těmi věcmi, co mi Kuroo řekl a několikrát si v hlavě promítal, jak "úžasně" jsem se to vlastně choval. Nakonec jsem si řekl, že bych měl přestat přemýšlet nad tím co a jak udělám a konečně už něco udělat, než to se mnou vzdá a nebude se mnou mluvit vůbec. Sice jsem chtěl něčeho takového docílit, ale už jen těch pár hodin bez něj se nedalo vydržet. když odzvonilo na konec vyučování rozeběhl jsem se ke své skřínce, kam jsem strčil všechny nepotřebné věci. Sklonil jsem se a začal se přezouvat. Když jsem se chtěl narovnat zpět, hlavou jsem do někoho narazil. Omotalo mi to paže kolem krku a položilo si to na mě hlavu. Lev. 

,,Dnes mi nikam neutečeš!" zašeptal jsem a dál ho objímal. Chtěl jsem se mu trochu pomstít za to, jak mě trápil a nebyl snad lepší způsob, než ho objímat před tolika lidma. Počítal jsem s možným ohrožením života, ale překvapivě udělal něco, co jsem nečekal. 

Málem mi způsobil srdeční zástavu, aProtočil jsem se tak, aby mě jeho paže stále objímaly a také ho objal. Cítil jsem, jak sebou lehce škubl překvapením, ale pak mě začal objímat pevněji. Musel jsem uznat, že tohle mi opravdu chybělo. Uvoleněně jsem vydechl a trochu se odtáhl, abych se mu mohl dívat do očí. 
,,Promiň, že jsem se choval jako idiot...tohle sis nezasloužil." řekl jsem upřímně. 

Na tohle jsem neměl odpověď. Úplně mě tím zaskočil. Přestal jsem ho objímat a rozhlédl se kolem. No teď jsme měli diváků víc než dost, ale když byl tak milý, nechtěl jsem ho dál vystavovat těm zvědavým očím. 
,,Přezuji se a půjdeme někam, kde na nás nebude civět tolik lidí, ok?" optal jsem se jej. 

,,Jasně." prostě jsem odpověděl a pohlédl na ostatní. Hodil jsem na ně jeden ze svých "milých" pohledů a raději si začali všímat svého. Když se přezul, šli jsme společně domů. Cestou jsem se zastavili u jedné lavičky, na kterou jsem si sedli.

 ,,Proč tak najednou?" zvědavě jsem se optal a zahleděl se mu do očí, ve kterých jsem se pomalu ztrácel. 

Pochopil jsem, na co se ptá. 
,,Kuroo mi dost značně promluvil do duše a řekl mi něco, co jsem neviděl. A já se vlastně ani tak hnusně chovat nechtěl. Jenže ať už jsem to promýšlel tolikrát, vždycky jsem udělal přesný opak. Vážně jsem nechtěl být takový a za ten včerejšek se omlouvám." 

,,Včera jsi mi na malou chvilku nahnal strach, ale bylo mi jasné, že ses sám něčeho bál. Budu asi muset najít Kurooa a vřele mu poděkovat. Konečně spolu mluvíme normálně, za což jsem nesmírně rád. Můžu se na něco zeptat?" 

,,Ptej se na cokoliv chceš, ale nezaručuji, že bude má odpověď dostačující." řekl jsem a mírně se usmál. Měl pořád tak krásné oči. V životě jsem neviděl krásnější zelenou, než tu v jeho očích. 

,,Proč ses tedy tak choval...bylo to kvůli tomu před odjezdem, jak jsme se spolu..." zasekl jsem se. Nějak jsem nebyl schopen to doříct. 

Stočil jsem pohled na zem, abych se neztratil v jeho očích úplně.
,,Abych řekl pravdu, tak ano...zažil jsem s tebou tolik nových věcí a dostal strach a začal se chovat jako naprostý magor, který nezvládá svůj vztek ani emoce..." 

,,I já zažil nové věci, ale nechtěl jsem, aby to zničilo naše přátelství. Teď vím, že jsem to raději dělat neměl...můžeme na to zapomenout a normálně se spolu bavit." řekl jsem. I když jsem věděl, že na tohle se jen tak zapomenout nedá. 

,,To je právě to...zkoušel jsem to, ale nejde to, protože jsem nechtěl zapomenout..." hlesl jsem a nechal spadnout hlavu na jeho rameno. konečně jsem si byl schopný přiznat pravdu.

Pokračování příště...