Nevzdám se bez boje! [Lev x Yaku] ✔️

65.

Ahoj!!

Něco se mi na něm nezdálo. Podle mého to nebyl jen obyčejný sen a na tohle nemusím být ani Sherlock. Chytil jsem jej za ruku a vydal se s ním kupředu. 
,,Když už jsi mě vytáhl tak brzy, nepůjdeme si sednout do parku, stepovat hodinu před školou se mi vážně nechce." sdělil jsem mu svůj návrh.

,,Promiň, nechtěl jsem tě vytráhnout z postele tak brzo...ale měl jsem hroznou potřebu tě vidět." řekl jsem omluvně. Kdybys jen věděl, co se mi zdálo. Ani bys nečekal na to, až se vzbudím, a běžel bys rovnou za mnou, protože takový jsi ty.

,,Praštil ses do hlavy?" vypadlo ze mě. Zakryl jsem si dlaní ústa, abych neřekl žádnou další blbost. Nebo tu hlavu za chvíli schytám já. 

,,Ne spíš jsem kvůli tobě vyměkl..." šeptl jsem si pro sebe. Věnoval jsem mu úsmev a pustil jeho ruku. Násedně jsem se rozeběhl k lavičce. Sedl jsem si na okraj a čekal, až mě ta přerostlá želva dožene. 

Něco zamumlal, avšak nerozuměl jsem mu. Vsadím se, že to bylo nějaké zaklínadlo, po kterém budu později trpět na příšerné bolesti. Ovšem i tak jsem šel za ním. Sedl jsem si k němu a sledoval jeho tvář. Koukal se stále na stejné místo a v jeho očích nešel přehlédnout šok. Podíval jsem se tím směrem, ale nic tam nebylo.
,,Jsi v pořádku?" optal jsem se jej. 

,,Jo jsem, jen jako bych tam někoho viděl." odpověděl jsem. To mě ta noční můra bude pronásledovat nebo co? Dá se to nějak zastavit? Nebyl čas nad tím přemýšlet. Nechtěl jsem dát Levovi záminku, aby si o mě dělal starost. Vytáhl jsem z tašky pečlivě zabalené tousty a jedny mu dal do ruky. 
,,Doufám, že máš rád tousty?" nadhodil jsem s úsměvem. 

,,Kdo by je neměl rád a mockrát děkuji." řekl jsem s úsměvem a musel ho obejmout. Prostě musel, neboť můj kluk mi připravil tousty sám od sebe. Vztah je úžasná věc. Věnoval mi úsměv, snad ten nejsladší, co jsem u něj prozatím viděl. Pustil jsem se do těch pečlivě a s láskou připravených toustů. Když jsme oba dojedli, chvíli jsme si povídali a poté se vydali pomalým krokem do školy. 

Došli jsme ke škole, kde už se to hemžilo žáky ze všech tříd a slučovali se do skupinek. Převážně holky. Jedna se sekupila u stromů a ta druhá u laviček. Vzájemně si vyměňovali nehezké pohledy. Stalo se snad mezi nimi něco? Vypadalo to, jako by se do sebe měli každou chvíli pustit. Začali po sobě pokřikovat. Čím blíž jsme byli, tím líp jsem je slyšel. Někoho srovnávali. Jeden z nich byl Kuroo a toho druhého ještě nejmenovali, avšak když skupinka u stromů zahlédla Leva a ztichla, pochopil jsem, kdo je ten druhý. Seběhli se k nám a tupě na něj zírali. Zatnul jsem pěsti. Když se ta jedna bez jakéhokoli optání omotala kolem Levovo paže, chtěl jsem zakřičet, co si to jako dovoluje sahat na mého kluka...na MÉHO Leva. Nakonec mě Lev předběhl a svou elegancí je naprosto uzemnil.

,,Jste snad dámy, tak byste se měli chovat na úrovni. Nevidítě, že mám společnost a nepřeji si být rušen, až si budu chtit popvídat, poznáte to." řekl jsem, abych je nějak usměrnil. 

,,On je tak dokonalý a ten hlas a tón, jakým s námi mluví, miluju ho." řekla několik dívek. 

Co prosím? Co to říkali, že milujou mého Leva. Na to můžou hodně rychle zapomenout. Od těď se přestanu učit a budu dvakrát opakovat ročník, abych měl jistotu, že mi ho ty harpyje neunesou svými pařáty. Chytil jsem ho za ruku a utíkal s ním do školy. Zastavil jsem se, až na chodbě vedoucí k tělocvičně. Věnoval mi úsměv a chytil mě za boky. Využil jsem toho a skočil na něj. Omotal jsem mu nohy kolem pasu a ruce zavěsil kolem jeho krku. Následně jsem si ukradl polibek. 
,,Neměl bych jim říct, že už jsi zadaný?" optal jsem se, když jsem rozpojil naše rty. 

Pokračování příště...

Tak mě napadlo, co někdy napsat další fanfikci na Leva s Yakuem? Samozřejmě až po KageHina, dvojčatech a tak dále :3