Nevzdám se bez boje! [Lev x Yaku] ✔️

66.

Ahoj!! Momentálně nějak nestíhám, takže se omlouvám, že vydávám díly takhle na přeskáčku :3 

Tak tohle nebylo jen jedno bouchnutí. Spíš jako by ho někdo vzal a mlátil s ním hlavou o zeď. Možná to ode mě zní hnusně, ale snad ani ne před týdnem o slově zadaný nechtěl ani pomyslet a po hádce s jeho matkou by to nejradši vykřikl celému světu? Ne, že by mi to nějak vadilo, ale lidi jsou zlí a já nechci, aby byl z jejich reakce zklamaný. 
,,Myslím, že to pro teď můžeš nechat být. Nevím, jestli by všichni sdíleli naše štěstí...kord když jsi jim ukradl jejich druhého idola a až se to dozví o Kuroovi, myslím, že ty a Kenma budete terčem smrti." odpověděl jsem mu. 

,,No asi nebudu riskovat svou vlastní smrt, ovšem, jestli se k tobě nějaká z nich přiblíží a bude se na tebe lepit, neručím za sebe." řekl jsem výhružně, ale nemyslel jsem to tak. Pustil mě na zem. Už jsem se otočil, že se vydám zpět ke skříňkám, abych se přezul, když jsem opět zahlédl svou hororovou matku. Vykřikl jsem zděšením a jak se říká, otočil jsem se na podpadku a zabořil se do Levova trupu. 
,,Nic tam není, že ne?" hlesl jsem tiše a odmítal se pustit jeho trika, místo toho jsem si jej ještě více přitiskl k sobě.

,,Mělo by ta něco být? Yaku, co se s tebou děje? Už od rána se chováš divně. Zíráš na místo, kde nikdo není několik minut a v očích máš strach a pak řekneš, že ti nic není a teď znova..." zkonstatoval jsem. Měl jsem o něj strach. Odtáhl se ode mě a hleděl mi do očí, avšak nic neříkal. ,,Mám o tebe strach...řekni mi, koho jsem měl vidět."  pobízel jsem jej. Musím uznat, že když se něčeho bál, byl extra roztomilý.

,,Včera matka kvůli tomu, co viděla, nespala doma. Tak jsme si s tátou udělali večeři, popovídali si a nakonec skončili u hororu se zombie. Nebylo to tak hrozné, jenže pak jsem usnul a zdálo se mi, jak jsme spolu jeli vlakem. Vypadalo to jako obyčejná cesta, která se ovšem ze vteřinu na vteřinu změnila v noční můru. Světla začala blikat, tys zmizel a když jsem tě znovu spatřil, měla tě v hrsti. Byla celá od krve a než tě zakousla, zakřičela, že nejsem žádný gay a od rána ji vidím snad všude. Nechtěl jsem ti to říkat, aby sis nemusel dělat starosti. Určitě to brzy přestane."

,,Doufám, že ano...kdyby ne, pojistím se. Teď bychom měli jít, než bude zvonit." řekl jsem s úsměvem a políbil jej na čelo. Vydali jsme se ke skříňkám, kde jsme se přezuli a se slovy "tak po škole" , se každý vydal do své třídy. Jeho sen mě celkem zneklidňoval, ale na druhou stranu jsem nevěřil tomu, že by byla schopná zajít do takových extrémů jako je vražda. Napsal jsem Alise, jestli by nemohla přijít ke škole, až mi skončí vyučování a donést mi jednu takovou věc.

------------------------------------------

Celý den jsem sotva promluvil a nebyl schopný dávat pozor na výuku. I Kurooa jsem těžce ignoroval a jen se ohlížel kolem sebe, jestli ji někde neuvidím. Tohle muselo přestat, nebo skončím v blázinci. Cítil jsem se bez Leva tak bezmocně. Chtěl jsem ho vidět, chtěl jsem být jen s ním. Představoval jsem si, jak sedí vedle mě a usmívá. Možná i tím jsem zahnal tu hnusnou napodobeninu mé matky. Ale pokaždé, co jsem se uklidnil, mě vyrušil někdo z učitelského sboru. Takhle se to táhlo až do konce vyučování. Šel jsem ke skříňkám a vyhlížel Leva. Nikde jsem ho neviděl a to ani po deseti minutách. Kde se ztratil? Vleklým krokem jsem šel až před školu s doufal, že aspoň tam jej spatřím. Spatřil jsem ho s nějakou holkou. Oddechl jsem si, když jsem v ní rozpoznal Alisu. Něco mu dávala a věnovala mu polibek na tvář. No dobře asi i tady si budeme muset ujasnit některé věci. Ne jen žertuju. 

Pokračování příště...