Nevzdám se bez boje! [Lev x Yaku] ✔️

34.

Ahoj!!

Instiktivně jsem začal couvat dozadu. Ale kuroo se celkem držel. Myslím, že kdybych tím míčem sejmul Kenmu, jsem už teď mrtvý. 

,,Tak a dost vy dva...nevím, co přesně se mezi vámi stalo, ale jestli se budete takhle hádat, aspoň u toho neházejte s věcma. Ještě kvůli vám přijde někdo k úrazu." okřikl nás a stočil pohled k překvapenému Kenmovi.
,,Jsi v pohodě?" optal se jej jen pro ujištění. 

,,Na to bych se měl spíš ptát já...děkuji." hlesl potichu a jemně mu přejel přes tvář. 

Ta jejich vzájemná starost mě dostávala do kolen. Vypadali vedle sebe tak dobře. Sám jsem byl na sebe naštvaný. Ubližuji všem kolem sebe, protože se bojím, že mi ublíží někdo jiný. Jsem vážně idiot. 
,,Promiň, tohle jsem nechtěl...asi bych měl jít." pověděl jsem smutně. Vážně mě to mrzelo. 

,,Na to zapomeň, trénink ještě ani nezačal, vy dva se spolu budete muset naučit vycházet, jsme jeden tým, tak se tak chovejte i vy!" opět zakřičel. 

Kývl jsem jeho směrem a poté jsem omluvně pohlédl na Leva. Ten však jen zakroutil hlavou a šel pro síť. Šel jsem za ním. Chtěl jsem se mu omluvit a že jsem se měl za co omlouvat. 

,,Leve..." ani jsem to nestačil dopovědět. O to větší vztek jsem měl. 

,,Ne Yaku, myslím, že jsi toho řekl dost a já konečně pochopil. Nemusíš se do toho nutit." řekl jsem a šel uvázat síť na tyče. Nečekal jsem, že ho naštvu natolik, aby mrskl tím míčem o zem. I přes to, že je o dost menší, jsem v tu chvíli měl strach. Proč mám pocit, že se každou chvílí zhroutím. Díky bohu, přišli i ostatní a trénink mohl začít. Myslel jsem si, že to bude už v pohodě, ale nebylo. Neboť myslet znamená ho*no vědět. Začal mě provokovat. Najednou. Už jsem dostal také vztek, a tak jsem mu to jeho pošťuchování oplácel. Nejdřív se se mnou nechce bavit a když už si ho nechci všímat, dělá tohle a to pokaždé...tak kdo znás je větší idiot? 

Trénink skončil a my za trest kvůli Yakuovo nezvladatelným emocím jsme museli uklidit celou tělocvičnu. Kuroo odešel jako poslední se slovy, že máme možnost si promluvit, tak abychom to nepromarnili. Jenže on nevěděl, že mluvit s Yakuem je nadlidský úkol. A samozřejmě, že jsem nemluvili. Opět jsme se pohádali. Neboť on hned začal s tím, že se mnou nechce mít cokoliv společného a já ho nazval lhářem. Neboť dnes mi znovu ukázal, že to není pravda. Když si ho přestanu všímat, začne si všímat on mě. 

------------------------------------------------------------------------

Proč jen vždy udělám přesný opak toho, co chci. Já nevím, ale už jsem asi vadný. Vláčel jsem své tělo do školy a duši nechal někde hodně daleko...tedy jestli vůbec ještě nějakou mám. Nevnímal jsem okolí a prostě jen šel dál, dokud jsem se nedostal do školy a ke své skřínce, u které jsem se přezul a vzal si nějaké učebnice. ,,Tak co, už si náš malý protiva rozmyslel, co vlastně chce?" najednou jsem zaslechl za sebou. Neotáčel jsem se, protože jsem věděl, kdo tam stojí. Nejen, že jsem měl po náladě, ale ještě jsem musel pociťovat vztek kvůli tomu, jak mě nazval lhářem. Třískl jsem dveřma skříňky a šel do třídy. 

Sedl jsem si do lavice a jako bych viděl svůj obličej. Praštil jsem do ní, protože jse měl pocit. že přesně tohle si zasloužím za to, jak se v poslední době chovám a za to, že i když to vím, nejsem to schopný zastavit. Ta rána ovšem v Kuroovi vyvolala zvědavost. Bylo mu jasné, že je to kvůli Levovi, a tak se začal vyptávat, jak dopadl včerejšek. Když jsem mu to pověděl, nechápal mě. Nedivil jsem se mu, já sám jsem se nedokázal pochopit. A pak mi řekl, co si o tom všem myslí on a Kenma a že bych mu měl dát příležitost to vysvětlit. Jo to bych rád i já, ale nevím, jestli to dokážu, protože jsem naprostý idiot, který nedokáže zvládnout své emoce. 

Pokračování příště...