Nevzdám se bez boje! [Lev x Yaku] ✔️

56.

Ahoj!!

Po tréninku:

Právě jsme byli na cestě domů. Díky Kenmovi se trénink dal zvládnout. Pohlédl jsem na Levovo tvář, kterou zdobil překrásný úsměv. Hleděl před sebe a ohlížel se do stran. Napodobil jsem ho, abych zjistil, co tak ohromeně sleduje. Zdál se být očarovaný obyčejnými lístky sakury, které na nás padaly z obou stran. To nikdy nic takového nezažil? To je vlastně dost možné, když ještě před pár měsíci žil v Rusku, tam jich asi mov není...jestli ne vůbec. Vzal jsem si do ruky telefon a vyfotil si jeho zasněnou tvář. Ani to nepostřehl. Usmál jsem se pro sebe. Očima jsem sklouzl k jeho ruce a napadlo mě, proč ho nechytnout? To páry přeci dělají. Často mě chytal za ruku a vždy se mnou utíkal dopředu, ale to nebylo ono. Nejdřív jsem jej za ní chytil a následně si s ním propletl prsty, čímž jsem upoutal jeho pozornost. 
,,Vidíš? Nakonec jsme to úspěšně přežili." řekl jsem, abych tak nějak odvedl pozornost od svého předchozího činu.

Věechno kolem bylo tak krásné, že jsem nevnímal nic krom poletujících okvětních lístků. Jenže po pár minutách ta krása skončila a nahradilo jí ještě něco krásnějšího. Můj malý, roztomilý přítel mě dobrovolně chytil za ruku a propletl si se mnou prsty. Byl jsem z toho vykolejen, ale jen na malou chvilku, než jsem uslyšel jeho hlas. Bylo mi jasné, že to pro něj bylo celkem obtížné a nechtěl jsem to ztěžovat nějakými připomínkami. 
,,Přežili, jen jsi mohl být trochu milejší." odvětil jsem. 

Rychle jsem se snažil rovzpomenout, co se během tréninku stalo. Dnes jsem byl extrémně milý na všechny, i přes jejich hloupé dotazy. Počkat...už vím. Měl jsem být milejší na Leva. Jenže on dnes byl jako poleno a já nebyl zrovna člověk s velkou trpělivostí a ani člověk, který si sám od sebe uvědomí, co vlastně udělal. Stiskl jsem jeho ruku pevněji a omluvně se na něj podíval. 
,,Promiň, neměl jsem na tebe být tak tvrdý. jen prostě...vynikám v tom, co tobě nejde a nemám rád, když to někdo dělá špatně a málokdy si uvědomím, jak se vlastně chovám." hlesl jsem a sklopil pohled dolů. 

Vzal to možná až moc vážně. Tohle jsem tedy nečekal. A nevím proč, ale cítil jsem se trochu provinile, když sklopil pohled. Možná bych byl i radši, kdyby na mě křičel, než ho vidět takhle. Ovšem to jen dokazovalo, že mu na mě záleží, když už nemá ty své chladnokrevné reakce.
,,V pořádku, chápu to. Vím, že volejbal miluješ, což znamená, že při jeho učení, nebudeš šetřit ani svého přítele." řekl jsem se smíchem, abych zlehčil situaci. Následně ke mně zvedl svůj pohled a já se ztratil v jeho očích. 

,,Miluji volejbal, to máš pravdu, ale také miluji tebe, takže bych měl být trochu milejší. Budu se snažit, slibuji." pověděl jsem zcela upřímně a na chvilku se odmlčel. Hleděl jsem do těch smaragdů a hrozně moc ho chtěl políbit. Proč jen musel být tak vysoký. Nechtěl jsem si stoupat na špičky, bylo to pro mě opravdu trapné a mám pocit, že bych ani tak na jeho rty nedosáhnul, což by bylo ještě trapnější. Jenže čím víc jsem jej sledoval, tím víc jsem to chtěl udělat. Nakonec jsem spolkl svou hrdost a stoupl si na ty špičky a jelikož byla má domněnka správná volnou rukou jsem si ho k sobě stáhl za kravatu a políbil jej. Obyčejný vleklý polibek. Následně jsem se odtáhl a pokračoval v cestě. 
,,Co kdybychom o víkendu zašli na pouť?" navrhl jsem a otočil se za sebe. Stál na místě a vypadal zaskočeně. V hlavě mi utkvělo slovo "roztomilé" . Začínám z něj měknout...doslova. To se mi zrovna moc nezamlouvalo. 

Pokračování příště...

Myslím, že se pomalu (což znamená tak 20 dílů) blížíme ke konci. Mám po tomto příběhu v plánu napsat KageHina a KurooTsukki příběh a po nich dvojčata, ale už si jen matně vzpomínám, co všechno jste ještě chtěli za shipy, tak se klidně připomeňte do komentáře. 

S láskou Vaše Tsukki <3