Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 4.

Levi rychle opravil ohradník, který naštěstí nebyl nijak moc poničený a on si jen nadával, že už tohle neudělal dávno. Zbytečně tím přidával práci psům, kteří museli neposlušné zatoulané ovečky honit po lesích. Měl tedy ještě do setmění chvíli času.
Vrátil se domů, zbývalo jen nakrmit zvířata, co měl u domku. Králíkům dal pořádnou porci sena i čistou vodu a nezapomněl každého z nich pohladit, v jednom z kotců si všiml i hnízdečka, ze kterého vykukovaly plyšové slepé hlavičky. Už si pomalu myslel, že se snad ani letos mladých nedočká...

Slepice dostaly zrní a šrot, ještě i jim zašel k pumpě pro čerstvou vodu, a zatímco se s kvokáním hašteřily o zrní a odháněly kohouty, sebral vajíčka, aby se s nimi nemusel o ně hádat. Kolikrát si říkal, že jeho slepice jsou drzé jak opice, skoro jako ten mladý muž z Prahy. Ačkoliv toho by si spíš představil jako Matese, jednoho z kohoutů - lesklé peří třpytící se na slunci a on, jako pravý pán harému, vykračující si po dvorku, jako kdyby mu patřil. Nu, asi by Pražáček nebyl rád, kdyby ho přirovnal ke kokrháčovi, nicméně Levimu to přišlo úsměvné.

Představil si hnědovlasého mladíka, který byl v jednu chvíli, když spolu mluvili až roztomile červený tím, jak se rozčiloval, a teď zpětně mu bylo až líto, že na něj nebyl milejší. Ale copak mohl? Mladý frajírek se choval, jako by mu snad patřil celý svět a on v něm diktátorsky vládnul. Přesto, když si vzpomněl na zelené oči, které kolem sebe jednu chvíli metaly blesky a v té druhé zase byly plné bezradnosti nad situací, do které se dostal, zatrnulo v něm překvapením, jaké pocity v něm vyvolával.

Levi uznal, že jeho oči byly jedinečné, ať z nich vyzařovalo cokoliv. Musel taky připustit, že luxusnímu obleku, jenž měl na sobě, a který vypadal v lese krajně nepatřičně, vyloženě slušela vysoká štíhlá postava, kterou mladík disponoval. Na malinkou chvíli popustil uzdu fantazie a představil si, jak by jeho tělo vypadalo, kdyby bylo onoho obleku prosto.

Pěkný ogar, ale hlúpy jak almara a zežral všecku múdrost světa, zamrmlal si Levi pro sebe a zakroutil hlavou, nad čím to zase přemýšlí.

Zarazil se, když mu v zadní kapse jeho pracovních riflí zazvonil telefon. Neobvyklé! Pracovní věci ohledně dodávek zboží odběratelé vyřizovali většinou dopoledne, věděli už, že odpoledne bývá na pastvinách a v lesích, kde většinou není signál. Takhle v podvečer mu volávala jen jeho matka. S tou ale mluvil předevčírem, takže ona to jistě nebude.

„Zdravím ťa Liduno, čím možu byť třebný?" překvapilo ho, když uviděl na telefonu číslo jedné sousedky.
„Levine, potřebuju vajca. Ňák sem to blbě posčítala a potřebuju eště pécť, abych všecko stihla na sobotu a došly mi vajca."
„A co bude v sobotu?"
„Šak ty nevíš? Dyť Maňa sa vydává. Šak sme o tem mluvili minulý týdeň a oznámení ti tež dala!"
„No dyť, já sem zapomňel... A gdy je potřebuješ?"
„Čím spješ, tím lepšej, sedni do tej svojej plečky a dovez mi je, prosím. Jaryn je eště ve Vsetíně a přijede kdysi v noci a já musím ostat u trúby, ať sa mi to nepřipálí."
„Tož ja, přijedu na Rozině, stejnak sem ju chtěl projeť."
„Neblázni, ogare, dyť z tych vajec budu měť vaječnicu!"
„Nic sa neboj, za hodinu su tam..."

Na svatbu úplně zapomněl a na ta vajíčka taky. Měl je Liduně přivézt už před dvěma dny. Ona však byla diplomatická a nevyčetla mu to. Znala ho dobře, nechtěla ho výčitkami navztekat a raději si o ně řekla takto. Tímto měla jistotu, že se Levi opravdu sebere a přiveze jí je už teď večer.

Naskládal vajíčka do pevných, ale měkkých proložek a spěchal osedlat Rózu. Bělostná kobyla nebyla zrovna klidné zvíře, ale on si věděl rady, jak ji dostat do latě. Věděl, že je třeba ji krotit, kdykoliv má čas, a tak i dnes ji využil na projížďku k pět kilometrů vzdálené chalupě.