Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 42.

Sotva Levi zavřel ohradu malé pastviny, oddechl si. Třeštila mu hlava a nejraději by šel domů, zahrabal se pod deku, pil čaj s rumem a poslouchal jazz, ale věděl, že bylo ještě potřeba postarat se o mrtvé ovce. A těmto živým, dost se tísnícím na malém prostoru, musel zajistit vodu. Už dávno to měl mít nějak vymyšlené, aby i na tuto louku nějakým jednodušším způsobem přivedl napájení, ale vždycky byla jiná práce a pro těch pár ovcí ty tři, čtyři vědra večer a ráno lehce nanosil. Nebylo to tak daleko od studny. Jenže teď? Měl jich tu místo dvaceti dvě stě.

Pochválil psy za dobrou práci a otočil se na Erena.

„Teď bych vážně potřeboval, abys zůstal doma. Musím jet pro ty zdechliny a u toho být nemusíš..." nečekal ani na odpověď a začal telefonovat. Potřeboval větší napajedlo, a hlavně do něj napustit vodu. Tohle všechno mu dokázal zařídit Tom.

„Erene, asi za půl hodiny přijede Tomáš – pamatuješ si ho, ten s tím traktorem, a jestli bys chtěl nějak pomoct, v kůlně v almaře najdeš pytel s lizem, naber, co uneseš, ale opravdu jen, co s tou nohou uneseš a rozsypej ho někde blízko napajedel. Pokud chceš odpočívat, vykašli se na to, já tam pak skočím..." zamyslel se, „měl bys odpočívat, jako bych nic neřekl..."

„Udělám to," přislíbil pevně. Odpočívat nechtěl, z části ze snahy ulehčit Levimu v momentální situaci a z části mu jeho vlastní horká hlava nedovolovala připustit si, že byl nyní slabší než jindy. Možná to měl v povaze, možná ho tomu naučil život a možná obojí, ať už však bylo na vině cokoli, zapříčinilo to, že v kůlně nabral, měl dojem, snad polovinu almary. Noha ho zabolela, když na ni došlápl víc, než požadovala a do očí mu vhrkly slzy, odmítal však skončit dříve, než vůbec začal. To musel zvládnout!

Zvládl. Dokončil svou práci a pokusil se usmát, moc se mu to však nedařilo. V opuchlé části pravačky mu tepalo bolestí, někdy v půli cesty k ohradě už si začínal uvědomovat, že to možná nebyl nejlepší nápad, jaký kdy měl. Už ale nemělo smysl se vracet, a tak pokračoval, s každým metrem stále více a více chápaje, že mu Levi opět, jak také jinak, neradil pro srandu králíkům...

Levi ještě zavolal myslivci Paločkovi a domluvil s ním, aby pro zvířata přijel. Nasedl na koně a jel zpět na pastinu. V tu chvíli mu jen blesklo hlavou, že Erena vůbec o nic neměl žádat. Tohle už by pro něj byla přece maličkost a sůl byla těžká.

Snad bude rozumný...

Za dvě hodiny jel zpět, košile i kalhoty špinavé a zakrvácené. Byl unavený, strašně...

Zjistil, že jedna z oveček byla Amálka. Jedna z mála, kterou měl pojmenovanou, protože byla zkrátka jiná než ostatní. Teď se jí její zvědavost stala osudnou. Vždycky ji poznal ve stádu, a to nejen kvůli zvonku na krku, ten měl nyní v brašně a přemýšlel, že by ho dal Erenovi na památku, aby nezapomněl, kdo mu posral nové, pekelně drahé boty.

Bože! Ještě mu je bude muset vyčistit, vždyť jdou zítra na tu svatbu. A pochyboval, že tohle by Eren zvládl. Věřil, že toho dokáže spoustu, ale...

Už z dálky viděl u ohrady traktor s malou cisternou i Toma, jak přečerpává vodu do nových napajedel. Aspoň něco měl z krku, nicméně ho v neděli bude muset poprosit znovu a příští týden, nejlépe hned v pondělí stáhnout chlapy od práce z lesa, aby mu pomohli natáhnout a zpevnit nový plot. A věděl, že ani ten není jistota. Co ale byla jistota – pořádní psi. Ne ti jeho domácí mazlíci, kteří jenom nahánějí, potřeboval pořádné pastevce. A nejlépe už vycvičené. O dvou takových věděl.

Jeden ze sousedů mu před rokem za pakatel prodal svoje stádo a chtěl k němu přihodit za hříšné peníze i dva pastevecké Slovenské čuvače. Levi tenkrát odmítl – však na co? Měl své borderky, další pomocníky nepotřeboval. Teď ale byli nezbytní.

A rychlým propočtem všech těchto výdajů zjistil, že má akorát na výplaty lidí, odvod státu a sám už si nekoupí ani skývu chleba. Mohl jen doufat, že všechny jeho nové smlouvy budou kladně vyřízeny.

Rozloučil se s Tomášem, poděkoval a domluvil se na neděli, když vtom si ale všiml lizu, vysypaného u koryta. Byla ho hromada.

„Já teho Erena zastřelím! Nemá rozum! Řek sem trochu," mumlal si pro sebe a chytil se za hlavu.
„Ne, moja chyba, řek sem, kolik unese! Tež mňa nemusí chytať za každé slovíčko," protočil oči a šel rychle očistit koně, nakrmit králíky a slepice, protože věděl, že kdyby přišel domů a sedl si, už by se nebyl schopný zvednout.

V kuchyni našel Erena s nohou nahoře, ovázanou mokrým ručníkem a v jeho tváři viděl bolest.

„Měl jsi zůstat sedět doma na prdeli! Já jsem hrozný vůl a ty ještě větší! Když tě to bolelo, taks měl všeho nechat a jít domů. Já bych ti, proboha, nic nevyčítal," sedl si unaveně na židli a vložil hlavu do dlaní. Nechtěl si vybíjet svou zlost na střapovláskovi, který mu v dobré vůli chtěl pomoci. „Promiň, Erene, mám toho dneska plné zuby."

„Já to chápu," pousmál se Eren směrem ke svému společníkovi, ruku mu přitom bezděčně položil na rameno, načež se zazubil.

„Ale unesl a zvládl jsem to," řekl, napůl hrdě a napůl vtipem, u toho sebou však trochu cukl a v noze ho opět zabolelo.

„Kruci..." vyklouzlo mu, tvář se mu zkřivila bolestí.

„Víš co? Jako bych nic neřekl," zasmál se pak. Celou svou situaci nebral moc vážně, tyhle otoky už přece jen znal. Ne že by ostatní věci ve svém životě, nemusel-li, vážně bral, pokud na tom nezávisela kariéra nebo život, i když u toho druhého to bylo diskutabilní.

„Zvládl jsi to, ale rozum nemáš a já taky ne, už bych za těch pár dní měl vědět, že jsi kolikrát jako dítě, které mi chce ukázat, že všechno zvládne. Vím, že ano! Nic mi nemusíš dokazovat!" zlobil se, ale spíš na sebe než na Erena, který jen potichu seděl a bylo na něm poznat, že trpí. I když se snažil být statečný, bylo vidět, jak moc ho to bolí.

Levi vzal nový ručník, namočil ho do ledové vody a obklad mu vyměnil. Eren zalapal po dechu, když přikládal ledovou utěrku na žhavou, bolestí tepající nohu.

„Mohl bych se podívat, jestli nemám něco proti bolesti, ale mám dojem, že tady nic takového nenajdu, takže bych doporučil rychlou sprchu a pak jít spát..." zadíval se do hnědovláskovy tváře, která vypadala snad ještě unaveněji než ta jeho. Jen si dost dobře nedokázal představit, jestli očistu zvládne sám. Na jedné noze. Už teď věděl, že mu bude muset alespoň trochu asistovat.

A to znamenalo dotýkat se jeho nahého těla...

Už dopředu tušil, že to bude jeho sebevražda. Jeho druhá stránka se však tetelila představou, že se jeho ruce budou moci dotýkat snědého těla, když mu bude umývat záda.
Zajede prsty do oříškových vlasů...

Málem zaúpěl a otočil se, aby mu Eren neviděl do tváře, ve které se zcela jistě odráželo vzrušení a tím i viditelná červeň, která na jeho bledých lících byla mnohem více patrná.

„Dobře," pokýval Eren hlavou, sundal si ledový obklad a pokusil se vyškrábat se na nohy, ty se mu ale podlomily a on spadl, bohudík jen zpět do křesla. Sykl, když mu nohou projela další vlna bolesti.

„Možná bych potřeboval pomoc," přiznal nakonec nesměle s pohledem zabodnutým kamsi do země. Tušil, že by další pokusy dopadly stejně a on Levimu jen potvrdil, co si o něm teď nejspíš myslel. Ať už to bylo cokoli.

Levi jen nasucho polknul a nejistě pozvedl řasy, aby své oči mohl upřít na Erena. Srdce se mu zběsile roztlouklo a na těle mu vyskočil studený pot. Tohle nedokáže, aniž by Eren nepoznal, co se mu honilo hlavou, a hlavně, jak byl bezmocný, když nedokázal ovládnout své tělo. V jiných situacích bylo jeho sebeovládání vynikající, ale ne v tomto...

Přesto věděl, že jinou možnost neměl. Musel mu pomoct.