Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 28.

V ten moment se Eren otočil na patě a beze slova vyšel ze dveří. Moc nevěděl, kam vlastně jde, to ale neřešil – prostě musel pryč.

Vypochodoval ven vzpřímeně, snažil se, seč mohl působit, jakože ví, co dělá. Že má celou situaci pod kontrolou. A až když prošel kolem všech zvířat do lesa mezi stromy a posadil se za jeden z nich, zády se opíraje o kmen, zaklonil hlavu a zavřel oči, všechny ty pocity vypluly na povrch.

„Doprdele... proč?" zašeptal. Po vzteku v něm nebylo ani památky, bolest se za to ale rozhodně nevytratila a on se cítil tak divně, prázdně... Tak moc ho to všechno štvalo! Přál si to všechno přejít s chladnou hlavou, leč moc dobře věděl, že toho se on nikdy nedočká. Nemyslel teď jejich hádku. V hlavě se mu totiž zase vybavila ona bolavá slova.

Ani nevíš, jak jsem rád, že odjedeš...

Co ho na tom najednou tak bolelo? Proč mu to zrovna v ten moment vadilo? Vždyť to věděl! Věděl, že ho Levi nemá rád, však už mu to sám řekl. Vážně si myslel, že jeden jediný den všechno zvrátí?

A přes to všechno mu v hlavě hrál také včerejší večer u ohně, noc s pavoukem a noc, kdy mu u té hloupé cesty pomohl, věděl, že ten černovlásek byl jistým způsobem zvláštní. Uměl nádherně hrát na housle a skrýval v sobě něco, co Eren obdivoval. Včerejšek brunetovi věnoval spolu s určitou částí sebe a on na to nezapomínal.

V ten moment se vedle něj ozvalo tiché kňučení. Trhl sebou, nově příchozího ve víru myšlenek nezaznamenal. Vidění měl lehce rozmazané, přesto ale psa poznal – byl to ten, kterého včera drbal, ten, který se k němu včera schoulil. A učinil tak i teď, znovu tiše zakňučel, pohled upřený do Erenových smutných očí a opatrně se mu stulil k boku, kde mu hnědovlásek bezmyšlenkovitě zapletl prsty do srsti, stejně, jako minulý den.

„Ještě včera mu bylo líto, že odjedu. Vypadal, že to myslí vážně. A já mu to zase všechno uvěřil... Držel jsem ho v objetí, ale to ty jsi už neviděl, kamaráde," promluvil ke zvířeti, snad jako by mu mohlo rozumět. Jeho přítomnost ho přece jen trochu uklidňovala, leč sám vlastně netušil, z čeho...

***

Sotva se zavřely za brunetem dveře, Levi povolil všechny svaly, které měl do této chvíle zatnuté a málem se sesunul ze židle. Chytil se za kořen nosu, aby zabránil bolesti hlavy plně se rozvinout.

Proč? Proč sa všecko muselo tak posrať?

Vždycky to tak bylo, věděl to! Když bylo něco v jeho životě opravdu pěkného, rychle se to vytratilo. V tomhle případě to však byla rychlost světla.

Pořád přemýšlel nad tím, jestli opravdu neudělal chybu. A stále mu přicházelo na mysl, že vzhledem k Erenovu chování by zkrátka ani jindy nijak jinak nejednal. Kdyby mu Amálka neposrala boty a on do ní nekopl, možná – možná by mohli začít jinak a příjemněji, ale Levi měl dojem, že by se nejspíš zase něco našlo, co by mu Eren vyčetl. Kdyby to nebyla Amála, byla by to blátivá cesta...

Ne, bylo to jedno... Už se nemínil tímto trápit. Eren za chvíli odjede a možná se s ním ani nerozloučí. Věřil by tomu, prostě by se sebral a ani by nezatroubil. Možná by to bylo tak i dobře. Netušil, jak moc by dokázal skrýt bolestný výraz, který se mu teď celou dobu odrážel na tváři.

Přesto však naivně doufal, že by se mohli usmířit, než zmizí z jeho života. Už tak ta myšlenka na odloučení bolela a pálila jako cejch, pokud by však odjel rozhněvaný, všechno tohle by ho trápilo ještě mnohem víc.

Možná by ho měl jít najít a omluvit se mu...

Sobecky, jen pro svůj lepší pocit, aby jednou, až se mu to všechno pořádně odleží v hlavě, neměl výčitky svědomí, že možná, snad něco udělal nesprávně. Aby mohl s klidným srdcem vzpomínat na včerejší den...