Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 20.

Levi, který stál na druhé straně a kontroloval třmeny a sedlo, koutkem oka viděl Erenovu snahu dostat se na koňský hřbet. Už pohybem, kterým se vyšvihl, usoudil černovlasý, co se pravděpodobně stane, a proto rychle přiskočil k jeho koni a stihl zachytil bruneta letícího k zemi. Přistál na pevné paže malého, ale prací vypracovaného muže, který jej s přehledem zachytil.

„Erene," hlesl potichu a cítil, jak mu buší srdce vyplaveným adrenalinem. Věděl, že za tohle může jen on sám. Měl ho kontrolovat, měl mu pomoci, a hlavně mu měl dát vhodné oblečení. On zvládl jezdit v čemkoliv, ale Erenovi měl nechat alespoň džíny.

Vyděšeně pozoroval zelené oči, ale brunet se z prvotního úleku rychle vzpamatoval a nejistě se pousmál.
Levi mu přitroublý úsměv vrátil a instinktivně jej k sobě ještě více přivinul. Vzápětí si svou přítulnost uvědomil, ale v tuto chvíli se jeho blízkosti nemínil tak úplně vzdát. Ještě chvíli, takovou, o které si nebude Eren myslet, že ho držel dlouho a usoudí, že je Levi jen vyděšený z jeho náhlého pádu.

Černovlásek chtěl pevné tělo svírat ještě nepatrnou chvíli a užívat si pevné svaly, nyní zaťaté stresem a šokem. Chtěl se dívat do zmatených mrkajících očí zdobených řasami, za které by se nemusela stydět kdejaká holka.
Jak to, že si doteď nevšiml, jak dlouhé a husté řasy má?
Možná proto, že jeho očím dominovala barva, která byla tak netradičně zelená, až se z nich Levimu točila hlava. Roztřásly se mu ruce, ani ne tak pod tíhou mužského těla, jako z blízkosti rudých rtů, které byly malinko pootevřené a Levimu se zdálo, jako by ho lákaly k ochutnání. Zapřemýšlel, jestli mu tohle dělá Eren schválně, ale on jen opět rychle zamrkal, ústa přitiskl k sobě tak, že zbyly jen úzké linky a zavrtěl se mu v náručí.

Pro bruneta to všechno bylo nadmíru zvláštní. Padal, očekával shledání s tvrdou nepohodlnou zemí, ale namísto toho se ocitl v pevných pažích Leviho. Natolik ho to šokovalo a překvapilo, že nestačil vnímat vůbec nic, jen v jeho rukách ležel, cítil, jak se na něj svým tělem tiskne a koukal mu do očí, které v ten moment byly tak blízko, stejně jako růžové rty...

Panebože, byl z něj úplně mimo! Nemohl na něj koukat jako na svatý obrázek, byl se svým hloupým úsměvem tak průhledný, že by si toho všiml snad i slepý. Mírně se zamračil, zavrtěl sebou a nechal se postavit na zem, načež od Leviho odstoupil na bezpečnou vzdálenost alespoň půl metru. Stále ještě na sobě cítil jeho pevné tělo, viděl bouřkové oči vyděšené pomyšlením co by se stalo, kdyby ho nechytil, stále ještě cítil omamnou vůni, která se v momentě objevila všude kolem.

Tam, v jeho náručí na Leviho koukal z úplně jiného úhlu, než byl zvyklý, byl tak blízko jeho tváři... Měl pěkně řezané rysy, co by se stalo, kdyby mu bok té alabastrové tváře olízl, políbil ho na nos anebo odhrnul pramínky vlasů spadající mu do očí?

A právě kvůli tomu teď stál tak, aby se Leviho ani v nejmenším nedotýkal. Protože kdyby udělal cokoli z toho, nebylo by to dobré.

„Eh, no, tak víš co... já nevím... možná by sis měl zajít pro džíny. Já... omlouvám se ti, nedošlo mi... prostě jsem s tím nepočítal... nebo myslíš, že to zvládneš? V džínách ti bude horko..." drmolil a díval se nesměle na hnědovláska přešlapujícího kousek od něj. Když však viděl razantní zakroucení hlavou, jen odvětil:
„Tak dobře, stejně se nebudeme nikam honit, pojedeme pomalu, ale na hřbet ti tentokrát pomohu."

Mladík nic nenamítal a Levi, potěšený, že se může opět dotknout jeho těla, ho přidržoval. Další pokus se obešel bez zádrhelů a po chvíli už oba seděli na hřbetech a pomalu se blížili k lesu. Černovlasý musel svou kobylu krotit, nebyla zvyklá, když ho měla na hřbetě, se courat tak pomalu. Erenovi ale vybral klisnu klidnou a viděl, že brunet opravdu nelhal a na koni už jistě někdy seděl. Po chvíli mlčení, které ale nebylo dusné, se oba mladíci rozmluvili. Eren mu povykládal o tom, jak vlastně skončil uprostřed lesa, Levi se zase omluvil za boty a v příjemném rozhovoru o památkách jejich krajů dojeli k jezeru.

Uběhlo příjemné odpoledne a Levi si vzpomněl na slib, který Erenovi dal. Byl nejvyšší čas zajet na farmu a poprosit někoho, kdo tam bude, aby přijel s traktorem k rýzni. Ale tak jako tak to Eren do Prahy za světla nestihne...

„Erene," oslovil ho při cestě domů, když zastavil u jednoho rozcestí, „počkej na mě pár minut tady, zajedu zařídit ten odtah. Vzal bych tě s sebou, ale je to poměrně dost daleko a, no... já nechci říct, že neumíš jezdit na koni, ale když pojedu tryskem, budu zpět rychleji a víš... ne že bych ti nevěřil, že bys to taky nezvládl... ale, zkrátka... do hajzlu... prostě tady na mě počkej..."

Ani se na něj nepodíval a jen doufal, že se bude držet instrukcí. Pobídl koně a vyrazil rychlostí, kterou Rozina milovala, směrem ke skleníkům a polím.

A Eren jen seděl, ústa pootevřená do úhledného „o" a pozoroval svého černovlasého společníka, jak mu mizí z dohledu. Jeho slova zdála se Erenovi vtipná, na rtech se mu objevil úsměv, když Leviho poslouchal. Moc ho takto nevídal, rozhozeného z klidu. Kolikrát se o to snažil svými slovy? Neměl dojem, že by ho kdy pořádně naštval a rozhodil. A teď? Jen seděl v sedle a mlčel, to bylo celé.

Úsměv mu z tváře ovšem smazala podívaná, kterou mu černovlásek dopřál. Jel tak elegantně a ladně, jako nejlepší tanečník a zároveň rychle, jako vítr, tak, jak to chtěl Eren vždycky umět. Do této dokonalosti se nikdy nedostal a po těch letech, kdy do sedla nesedl, se tam už nejspíš ani nedostane, tím si byl jist. Ale Levi byl s koněm doopravdy jedno tělo, byl... nádherný.

Opět na něj Eren jen koukal a neměl slov, opět mu přišel jako jakýsi úkaz, který nejde nijak vysvětlit. Byl nádherný.

Až po pár minutách, kdy jediným zvukem kolem bylo koňské tiché frkání a Erenovo silně bušící srdce se mladík vzpamatoval, zatřásl hlavou, snad aby se nadobro zbavil nevyžádaných myšlenek a sklonil se ke koni, kterého pohladil po hřbetě. Nějakou chvilku bude Levi pryč. Měl špatné oblečení, kdyby měl své kožené kalhoty, jezdilo by se mu lépe. Ale stejně, možná to byla jakási soutěživá stránka jeho já a možná adrenalin, který mu najednou začal proudit žilami, když Leviho viděl uhánět kupředu, uvědomil si ale, jak moc mu toto chybělo.

Otočil koně a jel kousek po cestě, jen kousek, pak jej zastavil, otočil a jel zpět, pokusil se přidat na rychlosti. Moc mu to nešlo, bylo zvláštní se po takové době znovu učit synchronizovat každý svůj pohyb s klisnou pod ním.
Znovu ji zastavil, znovu otočil a rozjel se vpřed. Šlo to maličko lépe, nohama se pořádně zapřel do třmenů a naklonil se k jejímu krku.

Kdysi tohle miloval. Vítr ve vlasech, ten dokonalý pocit rychlosti a sezení na koňském hřbetě. Bylo to jeho všechno. Teď to bylo jako vrátit se do těch let, znovu cítil tu radost, znovu se mu na rtech usazoval úsměv, jaký tehdy nosil běžně. Miloval to. Proč jen si nikdy neuvědomil, jak moc mu všechno tohle chybělo?

I když stále pomaličku přidával na rychlosti, klisna s ním jela opatrně a on se musel pousmát.
„Ty jsi jako já, viď? Taky tě skoro nic nerozhodí..." poznamenal a ona si odfrkla, snad jako by mu rozuměla a vyjadřovala jasný nesouhlas. Zašklebil se nad vlastním debilních vtipem a poplácal koně po hřbetě. Tohle potřeboval – něco, co bude mírnit jeho spontánní rozhodnutí. Kdyby byl ten kůň stejný jako on, oba by skončili přinejmenším pochroumaní.

Zamlouvala se mu, o tom žádná. Byla to doopravdy nádherná klisna, statná a on věděl, že by dokázala být vážně rychlá. Kdyby si vzal vhodnější oblečení...
„Co myslíš, půjčí mi tě Levi ještě někdy?" zeptal se, spíše tedy sám sebe, když se vrátil na rozcestí, kde měl na Leviho čekat. Už tam zůstal, nejel znova, věděl, že se každou chvíli vrátí. A skutečně, netrvalo dlouho a černovlasý se opět vynořil zpoza stromů.

Však on už si to nějak zařídí... Byla by škoda nechat tuhle krásnou klisnu nudit se ve stáji...