Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 49.

Eren jen stál, ústa mírně pootevřená. Tohle zabolelo snad ještě víc než ranní probuzení. Tehdy si mohl myslet, že je všechno jinak, ale teď?

Měli bychom se začít připravovat. Vyčistil jsem ti boty.

To bylo vše, co mu na to černovlásek mohl říct? Sakra, on mu odevzdal své tělo a to jediné, co mu po tom řekne, je, že se má chystat a že mu vyčistil boty?!
Do očí se mu začaly tlačit slzy. Štvalo ho to, protože nechtěl brečet jako mimino kvůli něčemu, co měl očekávat. Proč by to pro Leviho mělo znamenat něco víc? Proč by o tom měl chtít mluvit? Takhle to mělo vypadat u přátel s výhodami, tohle bylo přesně ono, jenže tohle Eren nechtěl...

Pomalu přešel k dokonale vyčištěným a vyleštěným botám a vzal je do ruky. Nedokázal se ale přimět vrátit se do domku, nedokázal víc, než dál stát a zírat před sebe.

Co měl dělat? Chtěl křičet a nadávat, chtěl ztropit scénu, ale teď, když věděl, z čeho to všechno pramení, odmítal se zachovat stejně. Na co by to bylo? Měl vztek na všechno a všechny, včetně svého hloupého srdce, které už jeho dávno nebylo. Připadal si tak hloupý, naivní...

Konečně se otočil a došel zpět do domku, ve tváři nečitelný výraz. Šlo by skoro říct, že Leviho, kolem kterého prošel, ani nezavnímal, to by však zdaleka nebyla pravda. Tak dobře o něm věděl, tak moc ho bolelo, že se na něj ani nepodíval. Ne, nebylo na místě začít na něj křičet, protože za tohle nemohl – nebyl vinen, že se z něj vyklubal jiný princ, než o jakém Eren snil. Protože princezna si nemůže vybírat, kdo za ní přijde a ukradne jí srdce. Nikdy nemohla.

Navlékl si kalhoty, košili, sako a lakýrky, zavázal kravatu a vytáhl gel a lak s hřebenem, aby si konečně upravil vlasy. Umyl si obličej, nastříkal se voňavkou a na chvíli ho napadlo, že když už byl v tom, mohl by si na obličej napatlat make-up. Připravoval se dlouho, jak holka...

I když, copak na tom záleželo? Mohl vypadat jakkoli, protože ten, koho by jediného chtěl zaujmout, se na něj ani nepodívá.
Ale vyčistil mu lakýrky. Ráno, po jejich společné noci bylo první, co udělal, že mu vyčistil boty.
Ze všech jeho myšlenek odkapával sarkasmus.

Vyšel z ložnice. Hůl už nepotřeboval, i když stále kulhal a chůze nebyla moc příjemná, ačkoli to nejen kvůli nateklé končetině.

„Můžem?" zeptal se tiše, bez výrazu.

Levi jen beze slova přikývl a nasedl. Pořád měl dojem, že musí Erenovi něco říct, že je na něj nějak naštvaný. Možná si připadal zneužitý. Měli by si o tom promluvit.

„Erene," otočil se na něj a zadíval se do zelených studánek. Nedokázal v nich číst a jestli něco málo poznal, tak to byla zloba s trochou smutku. Okamžitě ho opustila odvaha.
„Sluší ti to."

Nastartoval a raději upřel oči na cestu než jimi těkat všude jinde, jen aby se nemusel podívat na svého společníka.
Měli trochu zpoždění a Levi nechtěl trávit v dusném prostředí auta více času, než bylo nezbytně nutné, a tak jel jako barbar. Po pár minutách tedy zastavili před dřevěným kostelíkem.

Vystoupili a v tu chvíli nabyl dojmu, že celebrity dnešního dne nejsou ženich a nevěsta, ale oni dva. Nikdy by nepřiznal, že tak rád uvidí tolik lidí.

„Éj, už sú tu, poďte je všici přivítať," hulákal strýc Jarkovský a už jim oběma cpal do rukou štamprle.
„Už sme si mysléli, že sa ani neukážete."

Levi slivovici bez reptání přijal a hrknul ji do sebe i když si svatosvatě slíbil, že na svatbě nebude pít. Teď ale nějaké povzbuzení potřeboval a koutkem oka viděl, že ani Eren se nebránil. Ba naopak, ten ji měl v sobě snad ještě dřív než jeho společník, a tak teď stál, vnímal uklidňující teplo a pocity, které v něm alkohol znovu a znovu vyvolával.