Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 80.

Ten den už Eren do práce nešel. Věděl, že bylo potřeba zkontrolovat firmu, brzy ráno mu však přišel mail od Markéty, že je vše zařízené a on si může užívat zaslouženou dovolenou.

Upřímně, měl pocit, že své dva přátele asi zavraždí. Dovtípil se, že za tímto měli prsty oni a jak pak zjistil, když se ukázali před jeho dveřmi s úmyslem vytáhnout ho ven, nemýlil se. Na jinou stranu ale věděl, že toto udělali pro jeho dobro – že jim šlo o něj. Pochopil, že mu chtěli pomoct, a tak je, i když neochotně, nechal dostat ho na čerstvý vzduch.

„Tady jsme chodili jako děti, vzpomínáš, Erene?" ptal se Armin, ukazuje na jeden z parků, v němž se nacházela tři propojená dětská hřiště jako ostrůvky mezi stromy.
Jak se na nich kdysi vyblbli...
Seděl ve vozíku, který nejspíš kdesi vypůjčili a který Mikasa tlačila, aby svou nohu nemusel namáhat.

„A tady jsme byli na školním výletě. Pamatuješ, jak se Jirka ztratil?" zeptala se pro změnu černovláska. Snažili se, jak jen mohli držet svého přítele ve světě, v němž být zkrátka musel a on jim byl kdesi v hloubi duše vděčný, i když tušil, že moc nadšeně nepůsobil. Snažili se, seč mohli rozehnat jeho vzpomínky, vodili ho po místech, která jako děti milovali, a nakonec s ním prošli i samotné centrum Prahy.

Došli k Vltavě, podívat se na Karlův most a Tančící dům, k Národnímu divadlu, které se jim líbilo, ale zároveň ve všech krom Armina vždy budilo posvátnou hrůzu ze vzpomínek na Prodanou nevěstu, operu, na níž se školou šli. Blonďáček jediný pochopil, o co vlastně šlo, zbytek, včetně Erena a Mikasy, shledal představení za tři hodiny utrpení. Ale stavba to byla krásná...

Prošli uličkami na Zlatý kříž, z něj na Staroměstské náměstí k orloji, a nakonec zpět na Václavské náměstí. Centrum bylo zajímavé, ostatně jako vždy, jelikož v nich budilo spoustu vzpomínek na zážitky, které už takřka stihli zapomenout, ale ani vzpomínky na krásná léta a zvláštní atmosféra, kterou střed stověžatého města vždy oplývá, nyní nezaujaly bruneta natolik, aby se usmál, nadchl, aby se zbavil mraku, který se mu usadil v očích.

*

„Četls ten dopis?" zeptala se celkem zbytečně Liduna, protože našla černovláska s listem papíru v ruce.
„Můj ty Kriste! Co to je?" vykulila oči na štos bankovek ležících na stole.

„Peníze," řekl nezúčastněně, „vrátím mu je, nemožu si je nechať, a ani nechci. Připadal bych si, že sem se nechal koupit."

„Ale no tak, Levi, pravil si, že peníze potřebuješ, já do tvojich financí nevidím, ale pochopila sem, že vaša hádka vznikla právě kvůli nim, tak nebuď tak..." začala vyčítavě, ale Levi ji přerušil.

„O totom já se bavit nemíním, o výplatu svoju i dalších lidí se bát nemusíš a o další sa nestaraj!" řekl rázně.

„Jak myslíš, jen nechcu, abysi udělal nějakou hloupost a zbytečně se nějak nezadlužil!" pokrčila rameny. Na to už neřekl Levi nic, nechtěl s nikým probírat svou finanční situaci.
„Řekneš mi, co ti psal?" sedla si naproti němu a zadívala se mu do očí.

Levi si vložil hlavu do dlaní. Věděl, že Liduna je ukecaná ženská, na druhou stranu ji znal však natolik, aby věděl, že pokud bylo něco opravdu vážné, dokázala držet jazyk za zuby. Koneckonců už stejně neměl co skrývat – celá dědina už to věděla. Možná, někde v koutku mysli, si oddechl. Ať už by se k tomu lidé postavili jakkoliv, tohle tajemství pro něj bylo tíživé. I toto byla jedna z věcí, která jej dohnala k poustevnickému životu.

Podal jí dopis. Nejistě se na něj podívala, protože tohle byla největší důvěra, kterou od Leviho kdy dostala.

„Nemáš po ruce brýle?" zamžourala na drobné písmo.