Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 75.

Brzy zrána, sotva se rozednělo, Levi už seděl u snídaně a přemýšlel nad dnešním dnem. Věděl, že na slavnosti budou nejen všichni místní, ale i mnoho lidí z okolí. Začínal mít trému, ačkoliv jí nikdy dříve netrpěl. Přesto si však uvědomil, že před lidmi už několik let nestál, kromě pár písní na Radhošti, kde se schoval za kapelu, a ještě nikdy před nimi nezpíval. Promnul si kořen nosu, pokusil se tím zabránit bolesti hlavy a přemýšlel, jestli ještě něco nezapomněl udělat. Věděl, že bude pryč celý den a nechtěl si doma nechávat nějaké rozpracované věci.

Usoudil, že práce měl jak na kostele, ale všechna mohla počkat do druhého dne, a proto se začal pomalu strojit do kroje. Kdysi se sám sobě v kroji líbil, ale dnes měl pocit, že mu nesluší. Sevřel jej nějaký prapodivný pocit, že nemá nárok ho mít na sobě. Nechápal sám sebe, věděl, že do tohoto kraje patří, měl právo jej nosit.

Zcestné problémy, které mu zbytečně zatěžovaly hlavu však rychle potlačil, sebral housle a plato vajec, které měl připravené pro Lidunu, u které se měl ještě stavit.

„Leviné, tobě ten kroj tolik pasuje, dúfam, že s tyma synkama budeš hráť už furt. Pamatuju sa, jak bečeli, dyž si jim odejél kamsi do tej Francie," poplácala ho po zádech, až se mu pírko na klobouku roztřáslo.

„Lido, nevím sám, nehuč včil do mňa, sem z teho už tak na nervy," zamrmlal a předal jí vajíčka.

„Nehlúpni Levi, słyšela sem ťa hráť, si nájlepší húslista v dalekém okolí, tak co mi tu pravíš za nesmysle," obcházela okolo něj a prohlížela si ho, jak tele na jarmarku.

„Levine, lapni si, máš eště fúru času a řekni mi, proč ty nemáš žádnú cérku... taký hezký ogar," zadívala se mu do očí a přistrčila k němu štamprlku slivovice. Levi jen protočil oči. To bylo to poslední, co by zrovna teď chtěl probírat.

„Lidunó, to proberem indy, já sebú včil musím hodiť, chásňa už na mňa čeká, budú papułovať, že zasejc meškám," už se chtěl zvednout, ale Liduna ho lehce vtlačila zpět na židli.

„A co Eren?"
Omyl, tohle bylo úplně poslední, co chtěl řešit.

„Co je s nim?" pokrčil rádoby nezúčastněně rameny.

„Nu, přečet sis ten jeho liebesbrief?" zvědavě se ošila.

Levi na ni vykulil oči a skoro přestal dýchat. Ona ho četla! Kdoví, co v něm všechno Eren napsal. Udělalo se mu špatně a rychle do sebe hrknul štamprli.

„Musím už jít, uvidíme sa tam..." vyskočil ze židle a s hlavou skloněnou, aby se nemusel podívat Lídě do očí, rychle utíkal k autu.

Krapet pomačkaný bílý Mercedes uháněl tou dobou po silnicích. Musel jet opatrně, i řidič věděl, že si nemohl dovolit další srážku. Tentokrát nejel sám, nešlo jen o jeho zdraví – na sedadle spolujezdce seděl blonďáček, nohu v sádře nataženou před sebe. Obě berle, které v nemocnici vyfasoval ležely teď na zadních sedadlech.

Řidič žádné neměl. Bílou ozdobu, kterou měl blonďáček na jedné noze, měl však taky – začínala mu pod loktem, kterým bohudík mohl hýbat, a táhla se až k prstům. Na hlavě měl obvaz. Už se viděl bez něj – od levého spánku se mu až kousek nad levé obočí táhla jizva, kterou si neuváženým vjezdem na silnici způsobil a o které věděl, že už mu zůstane. Nedělal si naděje, že by nebyla viditelná skoro stejně dobře, jako blesk Harryho Pottera, takže byl možná ještě rád, že měl ten obvaz...

V nemocnici mu řekli, že by ho měl nosit alespoň první dny, pokud bude chtít trávit čas venku na slunci. Kůže kolem jizvy by se totiž neměla vystavovat slunci, jinak by ho to mohlo bolet a v budoucnu by ranka mohla být ještě viditelnější.