Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 45.

V relativním zdraví? zamyslel se Eren. To by na něj měl jeho společník moc vysoké požadavky. Nezvládal si udržet ani to fyzické, o psychickému nemluvě, vzhledem k tomu, kolikrát už měl pocit, že ho asi šlak trefí. Ale záleželo na tom?

„Na zdraví," zopakoval proto pouze s úsměvem a hodil do sebe obsah sklenky. Tentokrát věděl, co očekávat, úplně připravený ale mohl být jen těžko. Pálivá ohnivá vlna mu projela hrdlem, jako tři noci zpět. Teplo, které se pak rozprostřelo v celém jeho těle a dostalo se do každičké buňky za to ale stálo. Hned se cítil uvolněněji, příjemněji...

Podobně, jako tři noci zpět, když nalezl toho pavouka. Když nad tím teď přemýšlel, byl jedině rád, že už se do seníku nemusel vrátit, k čemuž nejspíš dopomohlo i to včelí bodnutí, po kterém ho Levi uložil k sobě.

„Levi?" zeptal se pak s hlavou lehce nakloněnou na stranu. Na mysl mu vyvstal příběh, který mu jeho společník začal vyprávět po onom bodnutí a jehož konec vlastně neznal.

„Ta pohádka, kterou jsi mi říkal... jak to vlastně skončilo? Co se dělo dál?" zeptal se, naplnil si sklenici vodou a několikrát si lokl.

„Ach tak, ta pohádka..." zamyslel se Levi. Natáhl se po lahvi a doplnil čirou tekutinu do malých skleniček. Tušil, že tohle bude dlouhý večer.

„Kde jsme to skončili?" natáhl se pro panáka, vypil ho a povzdechl si. „Tento příběh je podle skutečné události, ačkoliv v žádné z historických kronik nenajdeš ani zmínku..."

Ošil se na židli, ale nakonec se rozvykládal.

„Starší z princů, znaje své království do posledního stébla trávy, se příteli z dalekého a naprosto odlišného kraje rozhodl ukázat svůj kousek ráje. Miloval koně a myslel, že tato zvířata musí uchvátit každého – i malé žvatlající princátko ze stověžatého království. Vytlačil tedy na louku vozíček, z něhož se na něj upíraly zvědavé, velké, smaragdově zelené oči. Na pastvině se pásli plnokrevní hřebci – chlouba tamějšího kraje.

Princ s vlasy černými jako uhel vzal svého uslintaného společníka z vůzku, posadil jej vedle sebe na trávu a vykládal mu všechno, co o koních věděl. Hnědovlasé princátko na něj házelo bobek a moc ho neposlouchalo, jen si hrálo s tenkým lesklým řetízkem ozdobeným zlatým klíčem – nejspíš symbolem jejich království. Staršího prince zanedlouho přepadl hlad a taky měl dojem, že mladší začal poněkud zapáchat, a tak usoudil, že má možná nálož v plíně..." Levi se ušklíbl, nalil další skleničku, načež se podíval na tu Erenovu, a i ta už byla prázdná. Ještě, než se znovu rozmluvil, vypil ji, stejně jako hnědovlásek, který nejspíš nechtěl zůstat pozadu.

„Černovlasý mladý panovník odložil páchnoucí dítě do povozu a vydal se na zpáteční cestu za Jejich Výsostmi, aby je nakrmili a krapet odsmradili. Jenže cesta dolů vysokou trávou posázenou krtinci nebyla tak jednoduchá, jak předpokládal. Starší kočár neudržel a ten se řítil vysokou rychlostí dolů k dřevěnému zámku. Mladý šlechtic nelenil a rozběhl se, co mu krátké nohy stačily, s bušícím srdcem a vidinou šatlavy, pokud královské mimino nezachrání, vstříc prudkému kopci dolů. Těsně před tím, než se vozíček stihl i se vzácným nákladem převrhnout, jej doběhl a zabránil tak zkáze a neštěstí..."

Ještě dnes Levimu z tohoto vyskočila husí kůže a znovu si nalil. Teď už mu to bylo jedno, věděl, že dneska nejspíš střízlivý spát nepůjde a nakonec, docela mu to chutnalo, uvolnilo svaly a klidnilo stále napjaté nervy. Kromě toho nebude muset řešit svou případnou erekci, když se na něj přilepí v posteli princátko z dalekého království. Věděl totiž, že po takovém množství alkoholu sebou sekne a okamžitě usne.