Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 64.

S pomocí všech ochotných kamarádů měli do večera plot natažený. Se zapadajícím sluncem tedy nahnal s pomocí psů ovce nazpátek, rozloučil se s bílými chlupáči, kteří zůstávali se stádem a šel domů s pocitem, že pro své ovce udělal maximum.

Během celého dne, kdy pracoval, na Erena zapomněl, ale sotva se unaveně svalil na sedačku, začal opět přemýšlet nad jeho rychlým odjezdem. Uvažoval, jestli by mu přišel říct, že odjíždí, nebo by mu prostě jen napsal lístek na stůl? Ale vzhledem k tomu, že už byl na odchodu, když se potkali v předsíni, nevěřil, že by se vrátil, a ještě nějaký vzkaz napsal. Doufal tedy, že za ním opravdu chtěl na pastvinu přijet a rozloučit se s ním osobně. Ale co když ne? Co když chtěl opravdu ujet?

Sám Levi uznával, že jeho myšlenky byly nesmyslné, proč by Eren chtěl utíkat? Vždyť ho neustále ujišťoval o své lásce, bylo jim spolu krásně, proč by to dělal?

Slíbil si, že se těchto myšlenek musí zbavit. Nemohl pořád takhle přemýšlet!
Kolik už je to let, co není s Erwinem, a přesto mu pořád zasahuje do života. To on ho naučil takovéto nedůvěře. Jenže Eren není Erwin. Prostě není, ani zdaleka, takže už by měl s tou nedůvěrou přestat.

Najedl se a cítil tu krutou samotu. Tak moc mu chyběla hnědovláskova společnost. V domku bylo až tísnivé ticho, které Levi dost těžce snášel.

Uvědomil si, že takto žil spoustu let a nikdy mu to nepřišlo nijak depresivní, ale jeden jediný týden, kdy tu měl nastěhovanou milovanou, poměrně hlučnou a ukecanou lásku, ten klid, který před předtím spíš vítal, nyní považoval za tíživý a velmi nepříjemný.

Z přehrávače se linuly tóny Jazzu, nesnesl to ticho. Sedl si k počítači, aby se pustil do kupy účetnictví a propočítal, jak na tom byl s financemi. Zjistil, že mu zbylo sotva na výplaty a na nezbytné výdaje na chod farmy. V tomto si oddechl. Věděl, že za pár dní bude mít podepsané nové smlouvy od stálých odběratelů a ty ho zase postaví alespoň trochu na nohy. Se všemi firmami měl dobré vztahy a jeho ceny, které žádal v nových smlouvách, byly nižší, než měla konkurence ze Slovenska, a to i přesto, že zdražil.

Uklidnil se tímto trochu a začal zase uvažovat o Erenovi. Odjížděl rozčilený a on ani nevěděl, jestli dojel v pořádku...

Uvědomil si, že na něj neměl žádný kontakt a netušil, jestli si Eren napsal jeho číslo. Dostal strach a potřeboval se ujistit, že jeho hnědovlásek se dostal v pořádku domů. Ale jak ho kontaktovat? V duchu nadával sám na sebe, že ani telefonní čísla si nevyměnili, to, že existují sociální sítě si v tu chvíli vůbec neuvědomil, protože je nikdy nepoužíval. Vzal tedy telefon a podíval se na poslední volaná čísla.

Určitě volal na firmu, když se dověděl nějaké nepříjemnosti. Vyzkoušel tedy poslední volané...

„Dobrý den, u telefonu Christa Lenz," ozval se příjemný ženský hlas.

„Ehm, mé jméno je Ackerman, chtěl jsem se zeptat na pana Jaegera, dnes měl dojet do Prahy, nemám na něj žádný kontakt, nemluvila jste s ním náhodou?"

„Ano, přijel už odpoledne, před chvílí ale odešel domů, mám mu něco vyřídit?"

„Byl s vámi?"

„Ano byl, děje se něco?"

„Ne, to ne, jen jsem se chtěl ujistit, že dojel v pořádku, děkuji za informace a dobrou noc. Nezlobte se, že jsem tak pozdě otravoval."

„V pořádku a můžu mu tedy něco vyřídit?"

„Ne, to nebude nutné, ještě jednou děkuji."

Položil telefon a vydechl. Naposledy volal s ní. Byl s ní až do noci. S ženou, o níž tvrdil, že se rozešli. A ani za telefonát mu nestál, ačkoliv věděl, že jeho číslo má ta Christa v telefonu.
Schoulil se do klubíčka a z očí mu vyklouzly dvě neposlušné slzy.

Eren zatím kličkoval pražskými uličkami jako největší barbar, co kdy žil. Před chvílí konečně odešel z firmy a už zase nestíhal... Sice jim tam řekl, že už jde domů, jenže to nemohl. Ještě se potřeboval sejít s jedním chlapíkem, který mu měl předat jakési smlouvy a papíry. Měly v nich být všechny podmínky, které daná společnost měla pro jejich partnerství a Eren věděl, že to opět zůstane na něm.

Už chtěl být doma. Anebo lépe, přál si vrátit se zpět na Valašsko do chaloupky hluboko v lesích, kde by se schoval do náruče svého Leviho a poslouchal tlukot jeho srdce, povídal si s ním a líbal ho. Panebože, už teď mu chyběl! Jenže tam mohl být ještě míň než ve svém vlastním bytě.

Když konečně dojel přes celou republiku zpět do Prahy, zamířil rovnou do firmy. Nebyl čas jet někam na oběd nebo dokonce domů. Svolal schůzi, mimořádnou, s vedoucími všech oddělení a dalšími lidmi a nechal si vysvětlit, co všechno se u všech svatých dělo. A jak pak zjistil, bylo toho ještě víc, než myslel původně. Jednání se poměrně protáhlo, a nakonec skončilo až pozdě večer. To už tam byl jen on a nejdůležitější lidé, kteří se o firmu měli starat v jeho nepřítomnosti, včetně Christy, kterou normálně nevídal, protože svou práci zvládala dobře a on ji jen kontroloval, teď ale potřeboval každého schopného člověka.

Nakonec se s nimi se všemi rozloučil. Tvrdil sice, že si jde domů odpočinout, o tom si však mohl nechat jen zdát. Muž, který mu měl pouze předat nejdůležitější papíry ho u sebe držel další dlouhé dvě hodiny, po nichž měl brunet pocit, že mu asi praskne hlava. S omluvou se nakonec rozloučil a konečně odjel do svého bytu, kam si hodil tašky, jejichž vybalení odložil na neurčito a hodil do sebe cosi, co našel v lednici. Pak si sedl k papírům, které dostal a začetl se – nebo se o to alespoň pokusil. Víčka se mu klížila, byl neuvěřitelně unavený a zároveň se cítil tak nějak podivně sám...

Chyběl mu černovlásek, chyběla mu jeho přítomnost. Jenže na toho myslet nemohl – to by se nedokázal soustředit vůbec. Musel pokračovat, protože čím víc se teď soustředil, tím dřív se za ním pak mohl vrátit.

Levi usínal s pocitem totální prohry. Čekal skoro do půlnoci, že se Eren ozve, zavolá, že dobře dojel a třeba mu popřeje dobrou noc, ale nic takového se nestalo. Nakonec přece jen usnul neklidným spánkem.

Stejně ublížený pocit zažíval při probuzení. Ani krásný, slunečný den mu nespravil náladu, ale věděl, že nemohl sedět doma a čučet na telefon, jestli nezazvoní. Zvonil, ale pokaždé to bylo pracovní. Musel zajet na farmu, kvůli problémům s kamionem, který se opozdil, taky na schválení dovolené pár zaměstnancům, kteří se nemohli dohodnout. Chyběl by mu na dva dny jeden člověk, ale pustil je nakonec oba dva s tím, že na řízení velínu, který zajišťoval zálivku, živiny a regulaci vlhkosti i teploty ve sklenících, dohlédne sám. Nevadilo mu to, hlavně, že tam byl signál.

Telefon kontroloval snad každých pět minut. Kromě dalších pracovních věcí a žádosti Liduny o nákup vajec, se ale toho správného telefonátu nedočkal.
Ani večer, když seděl u knihy, kterou si naivně chtěl dočíst, a do níž jen tupě hleděl na písmenka, se telefon nerozezněl.

Věřil mu. Tolik mu věřil, ale opravdu to začalo vypadat, že si tady zkrátka jen užil s naivním bačou, který mu daroval srdce a teď, když byl zpět ve svém světě, velmi rychle zapomněl.
Bylo to pro něj jen zpestření jinak nudného života, útěk z kanceláře do přírody, ač původně nechtěné, přece jen nakonec příjemné. Jen úlet, chvilkové potěšení, ale to bylo všechno.

Lidé z velkých měst – všichni jsou stejní, jen naslibují, umějí krásně zblbnout, a nakonec člověka odkopnou. Jen tak – beze slov. Proč by se měli starat o city druhých?

Přesto měl Levi dojem, že takový Eren nebyl. Cítil z něj tu lásku. Ale co se tedy stalo? Opravdu tak rychle zapomněl?