Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 62.

Jakmile zmizela Jana z doslechu, Levi se začal chichotat:„Erene, ty jsi hotový lidový vypravěč."

Nejraději by jej objal a vlepil mu pořádnou pusu, ale věděl, že tady to není možné, zvlášť po tom, co se Eren přiznal. Tušil, že si mohou dát dvě a dvě dohromady a dojde jim to. To ale teď ještě nechtěl. Nebyl na to připravený. A tady byli příliš na očích, i když zrovna teď okolo sebe nikoho neviděl.

„Možná bychom měli pomalu jít domů," navrhl s jiskrou v oku. Věděl totiž, že kousek za vesnicí, v lese, už žádné pátravé oči nebudou a bude moct Erena pomuchlovat v náručí. Bylo až k nevíře, jak moc mu chyběl jen prostý dotek hnědovláskovy ruky. Nehledě na to, že ani to mu tak úplně nestačilo. Byl zase v pasti, jen pomyslel na jeho tělo, chtěl ho – už zase. Klidně na louce u pastvin.

Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Na tohle by měl velmi rychle zapomenout a zkrotit všechny své hormony, které se v přítomnosti Erena bouřily a hlásily o slovo. Třikrát denně místo jídla? Ne, to nemohl, takhle ničit svůj zelenooký poklad nesměl.

Podíval se na něj, jak zasněně hledí do dálky, také nejspíš v zajetí svých myšlenek a málem zaúpěl. Ten kluk byl tak nádherný, nedokázal si ani na minutu představit, že by o něj přišel.

Konečně se brunet vrátil do reality, pokýval hlavou a usmál se, pohled upřený do Leviho očí.

„To bude nejlepší," odvětil spokojeně. Pro dnešek toho poznal až příliš. Už teď se těšil, až bude zase jen a jen s Levim, pryč od lidí, v soukromí, jaké jim jeho osamocený domek skýtal. Líbilo se mu tam, líbilo se mu být jen v černovláskově přítomnosti. Těšil se, že se zase podívá na králíky, třeba je i zase pomůže nakrmit, těšil se, až zase budou vařit, a hlavně se těšil, až ho zase bude moct obejmout nebo políbit kdykoli bude chtít. A taky ho chtěl provokovat.

Tohle nikdy nedělal, nikdy nebyl takový exhibicionista, ale líbilo se mu chodit před Levim bez trička a jen pozorovat, co všechno s ním dělá. A, dobrá, úplně maličko možná taky doufal, že ho nějak přemluví, aby ho ještě jednou pomiloval – třeba na dobrou noc, třeba za to, že tu cestu zvládl, bylo mu to úplně jedno. Nějaký důvod už se najde...

Konečně zašli zpět do lesa. Usmál se a úlevně vydechl – konečně byli sami.

„Ty jsi neskutečný..." hlesl Levi do polibku, ke kterému si jej přitáhl hned jak byli skryti prvními stromy. „Nemůžu uvěřit tomu, že jsem někoho takového, jako jsi ty, potkal. Bože! Jak já jsem tě zprvu nenáviděl... když jsi mi tenkrát v noci splašil koně na té cestě, myslel jsem, že mě trefí šlak, ale v tu chvíli, jak jsem tě tahal z bahna, se něco zlomilo, netušil jsem moc, co se se mnou stalo... byl jsem tak zmatený." Měl pocit, že mu teď v této chvíli musí říct, co cítí.

„Miluji tě, Erene, strašně moc a nedovedu si představit, jak bych se vyrovnal s tím, kdybys mě opustil. Asi bych ti tohle všechno neměl říkal, ale s tebou už chci být jen upřímný."

Vtáhl si jej do náručí a společně pozorovali zapadající slunce na vrcholku jednoho z kopců. Červánky se táhly na celé západní straně a rudý kotouč sliboval, že i zítřejší den bude slunečný a krásný.

„Tolik tě miluju, Erene," řekl tak tiše, že zapochyboval, že jeho poslední slova Eren vůbec zaslechl. Bylo mu to jedno, věděl, že jeho lásku cítí.

Erenovi se do očí nahrnulo pár slaných slz. Věděl, že je Levi viděl, cítil, jak si ho paží, kterou si ho k sobě tiskl, přitáhl ještě víc, a tak se nerozpakoval a natáhl se, aby si je setřel. Tohle bylo tak nádherné. Západ slunce, Leviho tělo, o které se mohl opřít, pilíř, který tu pro něj byl. Jeho vlastní domov i přístav, jeho často mrzutý bača, kterého ale miloval celým svým srdcem.