Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 39.

Levi jen pokýval hlavou a dál se soustředil na cestu.

„Nebavme se o tom, já to přežiju."

V té chvíli už vjížděl do zastavěné části městečka, kde na ně většina kolemjdoucích mávla a nenápadně nahlížela do auta. Levi zauvažoval, jestli by Erena přece jen neměl varovat.

„Připrav se na to, že na tebe budou lidé zvědaví... jsou sice zvyklí na cizince, ale, no... já tu nemám pověst společenského člověka... "

Vjel na malé parkoviště poblíž obchodu. Sotva vystoupili z auta, přitočila se k nim parta mladých holek.

„Héj, Levine, tož to je ten tvůj Pražák? Žes nám ho konečně dovez ukázať!" zapitvořila se jedna z nich.
„Je to fešák a ty si ho v tej svojej ďúře skováváš enem pro sebe, co?"

Levi se napružil a odfrkl: „Zmlknite, žaby jedny prostořeké! "

„A ty nám ho ani nepředstavíš?"

„Ne, čumíte naňho jak na zvířátko, že vám není haňba!" vyčítal jim.
„Pojď, Erene, a nevšímej si jich," vzal ho za paži a táhnul jej od střelených a hihňajících se holek dál, načež po nich hodil ledový pohled.

„Nezpomalil bys maličko?" zaprosil Eren tiše, když ho černovlásek poměrně rychle táhl ulicemi a on mu se svou nohou přestával stačit.

Tušil, že to, co se před chvílí stalo, bude mít v paměti ještě dlouho. Část jeho samého se cítila pohoršena – on se celou pubertu otravoval s balením holek a ono přitom stačilo dojet na Valašsko a čekat, až se slezou samy?! To bylo nespravedlivé...

Ovšem ta druhá část to stále moc nepobírala. Tušil, že to byly žáby mladší alespoň o šest let. Možná o víc, pochyboval, že už byly dospělé. To, že o něm mluvily, jako by tam nebyl se pro ten moment rozhodl přehlédnout.

„Jak se vůbec dozvěděly, odkud jsem a že jsem s tebou?" zeptal se tiše svého společníka. Jak procházeli kolem domů, tipl by, že se po něm otočil každý druhý a prohlížel si ho, jako by snad on byl artefakt z doby kamenné.

„Ať na mě tak nekoukají..." zašeptal s mírně červenými tvářemi. Jistě, v Praze ho znala spousta lidí, ale nikdy na něj nezírali, jako by měl na hlavě rohy, na obličeji make-up a místo oblečení bederní roušku. Tohle bylo divné...

Levi trochu zpomalil a koutkem oka se zadíval na Erena.

„Měl jsem tě varovat už doma, promiň. Tohoto jsem tě chtěl ušetřit a mě vlastně taky. Víš, já jsem pro místní takový samotář, pokud můžu, vyhýbám se lidem a oni ví, že nemá cenu ke mně chodit třeba na návštěvu... to se špatně vysvětluje... ne, že bych je nesnesl, nevadí mi, nikdo z nich, ale já si s nimi nemám co říct. Vědí, že mě drby nezajímají a nemám je rád. A najednou se objevíš ty a já si tě ubytuju doma... Lidem to zkrátka přijde zvláštní a chtějí vědět, kdo dokázal se mnou vydržet týden pod jednou střechou," pokrčil rameny.

„A jak to ti lidé zjistili? Jednoduchá odpověď. Mluvil jsi s Lidunou – věz, že všechno, co jsi jí řekl, už tady vědí všichni a nejspíš i něco navíc. Ale neboj se, Lidka je hodná ženská a mám dojem, že si tě oblíbila, takže teď máš – nejspíš – tady v dědině dost dobrou pozici."

Levi zastavil před obchodem, zhluboka se nadechl a otevřel Erenovi dveře, aby se mohl vbelhat dovnitř.

„Ahoj Levi," usmála se prodavačka ve středních letech, která cosi vybalovala u prvního regálu, ale pak si všimla i vedle stojícího hnědovláska.