Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 94.

„Musím jet domů, asi už dnes, ať jsem ráno v Karlovicích. Liduna, Jaryn i jejich dcera lehli s hnisavou angínou a s horečkami. Dneska mi ještě pomůže Tomáš, ale ten zítra odjíždí na Slovensko. Nejpozději zítra večer musím být doma..." řekl se zachmuřenou tváří Levi a promnul si tvář.

V ten moment se Eren usmívat přestal. Hlavou se mu přestaly honit myšlenky na odpovědi, které by Levimu mohl poskytnout, jejich hra obecně přestala být důležitá.

„Vážně? Tedy... jasně, chápu. Ale já ještě nemůžu odjet, včera jsem teprve přijel, z nemocnice toho moc dělat nešlo a kdybych teď zmizel... Ne, prostě to nejde," posmutněl brunet. „Potřebuju to tu nějak zařídit, aby všechno fungovalo..." řekl ještě, pak se ale pousmál. Ať už to bude trvat jakkoli dlouho, jednou to dodělá. Třeba za pár dní, třeba za týden. A pak se sebere a pojede za ním...

Ten den už toho moc nestihli. Procházka centrem byla odložena na neurčito. Jaegerovi se museli vrátit do firmy a Eren si Leviho odvedl zpět do bytu, kde mu pomohl posbírat, co si u něj nechal. A pak jen sledoval, jak vše naložil do auta, už převlečený do méně „formálního" oblečení, a snažil se působit spokojeně, leč mu to zrovna dvakrát nešlo.

Nakonec se k němu černovlásek vrátil, a tak si ho stáhl do objetí, hlavu mu zabořuje kamsi do ramene.

„Budeš mi hrozně chybět... Zavoláš, hned jak dorazíš, jasné?" přikázal pak a pousmál se.

„To víš, že ano, telefon na tebe mám, ty můj také. Slibuju, že někde v počítači najdu i Skype, který tam, jak si matně vzpomínám, mám nainstalovaný. Promiň mi to, takhle jsem to neplánoval. Vlastně jsem nic neplánoval. Sebral jsem se a nechal všechno na Liduně. Kdybych měl víc času, všechno bych si zařídil jinak. Nevadí, zvládneme to... Teď už ano... Budu se na tebe těšit. Věděli jsme, že to nebude jednoduché, o to víc si budeme blízkosti toho druhého vážit. Miluji tě, Erene!" znovu jej objal a měl dojem, že se jeho náruče snad ani nedokáže vzdát. Už teď mu chyběl, ale myšlenka, že nebude trvat dlouho a brunet za ním přijede, mu vlévala život do žil.

Ještě v noci po krátkém telefonátu se úspěšně spojili po Skypu. Oba sotva drželi oči otevřené, ale měli si toho tolik co říct, že si vykládali dlouho do noci. Věděli, že budou druhý den nepoužitelní, ale láska je mocná čarodějka a dokázala jim dodávat tolik síly, že cítili, že spolu zvládnou všechno. Co na tom, že je dělilo tři sta padesát kilometrů. Oba ve svých srdcích cítili toho druhého.

Další den Erena probudil budík. První půl hodinu si, snad právě proto, připadal naprosto nepoužitelný – pokoušel se zalít cereálie mlékem, jemuž neodšrouboval víčko. Pak ho sice nalil mezi vločky, ale stále ještě vězící v papírové krabici. Následně se pokusil umýt si vlasy jakýmsi přípravkem na mytí nádobí a možná mohl být rád, že o ně nepřišel. Vzápětí málem odešel do práce v teplácích, protože tušil, že nestíhal. A nakonec? Vylezl ven a měl dojem, že to s ním asi sekne. Kolem byla takřka ještě tma. Jak zjistil chvíli na to, večer už byl tak unavený, že si omylem nastavil budík o dvě hodiny dřív, než chtěl.

Říct, že byl naštvaný by v ten moment bylo slabé slovo. Vztekal se, extra když zjistil, že si nahoře opět zapomněl klíčky od auta.

Do práce nakonec dorazil přinejmenším brzy. Stihl tak udělat daleko víc věcí, než obyčejně a nejen to – v budově se ukázal dřív než jeho sekretářka, a tak si zvládl sám udělat kafe, a dokonce ho pak přinesl i jí. Tedy, koukala na něj, jako by se zbláznil, ale záleželo na tom?

„Něco pro vás mám, pane Jaegere," přišla za ním posléze nadšeně. Viděl, že jí ranní kávou zlepšil den, a to i jemu krapet vylepšilo náladu. Pomoct někomu jinému, to byl zvláštní pocit, podivně pěkný... A žena se usmála a podala mu tmavé sako, nejlepší, jaké kdy Eren měl. Fleky od bahna byly pryč a ono zase vypadalo jako dřív.

„Vzala jsem vám ho do čistírny, jak jste chtěl..." dodala. A on se usmál, když si sako prohlédl. V tomhle se s Levim prvně potkal... Umínil si, že si ho na sebe vezme, až se na Moravu vrátí. Snad z nostalgie, snad ze snahy provokovat černovláska a snad jen ze zájmu, jestli si taky vzpomene, že právě tenhle kus oděvu, daleko dražší, než by odhadoval, měl zmuchlaný v koňské brašně.

Právě v té době se snažil Levi ošetřovat ovečku, která byla zraněná po střiži. Hned druhý den po příjezdu na Moravu si ráno sedl a naplánoval si na příští dny hromadu práce, která byla nutná v nejbližší době udělat, aby měl poté, co se k němu Eren vrátí, na něj co nejvíce času.
Tiše mluvil k ovečce i ke psům, kteří za ním neustále chodili, jako by si jej chtěli pohlídat, aby už jim nikam neodjel.

Vykládal jim o Erenovi, který se brzy vrátí za nimi i jejich pánem. Stále ho fascinovalo, jak tito psi dokázali poslouchat, ačkoliv pochyboval, že chápali slova, která k nim promlouval. Při vyslovení Eren vždycky zastříhali ušima jako koně. To jméno znali a on věděl, že se na něj těšili. Už tenkrát měl vědět, že kdyby měl hnědovlásek zlé úmysly, tihle chlupáči by to poznali a nikdy by k němu za tak krátkou dobu nepřilnuli. Byli chytřejší než on sám.

Zatřásl hlavou, aby se zbavil nepříjemných myšlenek na svůj přešlap, který si stále nedokázal odpustit. Věděl, že se tímto bude trápit ještě dlouho, ale teď si nemínil kazit den.

Blížil se podvečer a černovlásek se už těšil na povídání se svou láskou, které ho drželo při zdravém rozumu. Tolik mu chyběl. Tak moc jej chtěl tisknout ve svém náručí, a každý z těch večerů, které trávili hodiny u počítačů, doufal, že mu Eren sdělí, že vše, co potřeboval nutně zařídit, má hotovo a může se vrátit za ním. Do lesa, do jeho náruče, do jejich postele, kterou ještě ani pořádně nestihli vyzkoušet...