Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 71.

Levi pevně stiskl víčka k sobě – jednak, aby jej neviděl a potom, nechtěl, aby mu slzy, které se mu opět tlačily do očí, vytryskly ven. Poslední, co by chtěl, by bylo, aby ten zpropadený Pražák zjistil, jak moc na dně byl. Věděl, že mu musí odpovědět, nemohl beze slov utéct, jak to měl ve zvyku, to by nic nevyřešilo. Musel to ukončit jednou pro vždy. Utápět v žalu se může později. Otevřel oči a sjel ho od hlavy až k patě tvrdým pohledem.

„Co chci? Chci, abys odešel, navždycky, z mého života! Já nevím, co jsi tím zamýšlel, ale jedno vím jistě. Zničil jsi mě. Měl jsem věřit svým instinktům! Seber se a táhni si za tou svou blondýnou, která tě pořád uhání, beztak už na tebe čeká, jak se říká – námořník má v každém přístavu jednu děvku..." podíval se na šokovaného Erena.

„Běž! Vypadni! Nikdy tě už nechci vidět!"
Jejich oči se setkaly.

„Tak už jdi!" zařval na něj, ale když viděl jen šokovaný pohled a neochotu se pohnout, otočil se a téměř vyběhl ze dveří. Hned, jak byl z dohledu Erenových pátravých očí, vypustil všechnu bolest ven. Utíkal směrem k ohradám, přes slzy pramálo viděl, ale cestu znal. Byl vděčný, že ho jeho psi následovali, protože věděl, že bude jejich kožich potřebovat.

A někdy v ten moment Eren pochopil, že svůj slib splnit nedokáže. Nedokázal si pro něj doběhnout a postavit ho k problémům čelem, protože tím jediným problémem byl pro černovláska on. Ale ne tak, jako předtím. On ho nejspíš opravdově nenáviděl...

Nohy se mu podlomily a Eren se sesunul na kolena, do očí se mu přitom natlačily slzy. Věděl, že by se měl zlobit. Že by měl křičet a nadávat, jenže on nemohl. Srdce se mu svíralo, tolik ho černovláskova slova bolela! Během chvíle měl obě tváře mokré, tušil, že by se měl zvednout, ale přišel si tak slabý...

Kruci, on ho miloval! Tak sakra moc... Byly to jen dva týdny, kdy se znali, on si však přišel, jako by to byly dlouhé roky. Černovlásek pro něj znamenal celý svět, chtěl pro něj snést modré z nebe, pro něj se chtěl vzdát svého milovaného rodného města! Pro něj chtěl dýchat, on pro něj chtěl žít! Jenom pro něj! A teď měl pocit, že mu srdce asi pukne, polykal vlastní slzy a přitom jediné, co dokázal vnímat byla ona tupá bolest na hrudi. Bylo to jako kleště, které mu bránily se nadechnout.

Miloval ho. A milovat, to je jako podat druhému do natažené paže nabitou zbraň, s holýma rukama a odevzdaným úsměvem se před něj postavit a zašeptat:
„Chceš? Tak střílej..."

Milovat je o důvěře, o slepé víře v druhého a v to, že kohoutek nestiskne. Tak moc se srdce člověka otevře, tak snadné je zničit ho.

Spousta lidí neví, komu nabitou zbraň podává. Je to podvědomé, nejde to ovlivnit. Možná, že ve chvíli, kdy se prsty druhého poprvé a navždy obtočily kolem rukojeti, bylo všechno růžové. Je však potřeba počítat s tím, že ona druhá osoba už bude držet zbraň po zbytek života. Při všech hádkách, v údolích slz. Ve všech špatných okamžicích.

Láska je krásná věc. Ale je potřeba dávat si pozor, aby nedržel pistoli jen jeden, stejně jako je potřeba připravit se, že obě strany mají možnost vystřelit. A ve chvíli, kdy kulka vyletí, nejde ji vrátit. A ani tisíc slz neobnoví pošlapanou důvěru. Ani tisíc slz nepřinutí prolitou krev vrátit se do těla.

A nakonec... pokud někdo vystřelí, pokud skutečně zmáčkne spoušť... kdo by byl ochoten znovu podat zbraň? Je na to v člověku ještě dost síly?

Eren ho miloval. Miloval ho, celým srdcem i celou svou duší. A proto to tak bolelo, proto se cítil, jako by mu skutečně prostřelil díru hrudí už jen svými slovy.