Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 81.

Ráno se Eren probudil v pozdním dopoledni. Když se den předtím vrátili z procházky městem, zůstala Mikasa i Armin s ním a našli jeden z akčních filmů, který měli rádi jako puberťáci. Viděli, že se brunet stále více a více propadal mezi vzpomínky a když už ho nešlo udržet v reálném světě, chtěli ho dostat alespoň do toho smyšleného – to se i povedlo, na pár minut, jenže ke konci si zelenooký připadal ještě prázdněji než na začátku.

Všechno dobře dopadlo, všichni byli šťastní...
Proč takhle nemohl fungovat i normální svět? Proč se to, co směl zažívat s černovláskem nakonec tak moc pokazilo, proč nemohli mít vlastní šťastně až do smrti? Tohle prostě nebylo spravedlivé.

Armin a Mikasa s ním zůstali i přes noc. Zatímco se černovláska snažila zabavit bruneta, povedlo se blonďákovi zrušit budík na jeho telefonu – tušil, že nejlepší bude, když Erena v jeho stavu nebude nic dostávat na nohy v půl šesté. To pro něj nebylo dobré ani při normálním rozpoložení, natož takhle. Potřeboval odpočívat.
*

Stařičký Range rover se skřípěním pneumatik zastavil u chaloupky. Liduna věděla, že o půl šesté už bude Levi určitě na nohou a doufala, že se alespoň trochu vyspal.
Když den před tím, už pozdě večer, od Leviho odjížděla, neměla moc dobrý pocit, že ho nechává samotného, jenže domů musela. Po telefonátu s Arminem, který ji ujistil, že do Prahy dorazili v pořádku a na její naléhaní se přiznal, že řídit musel sám. Eren nebyl ve stavu ani normálně myslet, natož se soustředit na dlouhou cestu. Levi byl tímto ujištěním klidnější, ale ona tušila, že do postele se hned tak nechystá. Kroutila hlavou, ale věděla, že byl unavený, a nakonec ho spánek někde stejně dožene. Jen doufala, že si půjde lehnout do své postele a nezalomí to někde na stole. Kdyby to jen trochu šlo, nejraději by ho tam odvezla sama, anebo mu alespoň dělala na cestě společnost, jenže musela zůstat, neměl se kdo postarat o Leviho zvířata a také ji Levi už včera poprosil, jestli by nedohlédla na farmu. Pousmál se v té chvíli, a pasoval ji na zástupce ředitele s tím, že jí zvýší plat.

„Ty už si úplně zblbnutý z teho Pražáka, od kdy si tu hrajeme na funkce?" smála se.

„Od tej doby, co si mě přesvědčila, že mám vytáhnout nos z Karlovic..." pokrčil rameny.
V tomto chvilkovém špičkování viděla toho starého Leviho, a naděje, že zase bude jako dřív, se vrátila. Jen se modlila, aby to v té Praze neskončilo stejnou katastrofou jako na Dožínkách.
Udělila Levimu pár posledních rad a skoro jej vystrčila ven z chaloupky.

S povzdechem a smutným úsměvem naložil cestovní tašku do kufru.
„Dyby se tu cokoliv dělo, tak mi zavolaj!"

„Neměj starost, pohlídám ti to tu."

Věděl, že je Liduna zodpovědná, o zvířatech i o farmě věděla snad víc než sám Levi.
V autě ho ještě napadlo, že by mohl zavolat Milanovi.

„Ahoj Mejlo, nebudeš mít dneska čistě náhodou cestu do Prahy?"

„Náhodou už v ní jsem, od včerejška, a kdybys mi bral telefon anebo se aspoň jednou za čas kouknul na mail, věděl bys to. Dneska odpoledne jdu zkusit vytřískat z EXFE alespoň nějaké podmínky, neodepsal jsi sice, tak to jdu udělat bez tvého svolení."

„V kolik tu schůzku máš?"

„Ve tři."

„Mejlo, já jsem teď na cestě do Prahy, napiš mi adresu, kde bydlíš a domluvíme se až na místě."

„Ty jedeš do Prahy?" vyjekl nahlas, až Levimu v uchu zapískalo.

„Jo, a nediv se tak, potřebuju si něco zařídit a tohle musím udělat já osobně. Ale to není tvoje věc, jen na mě počkej někde, kde nebudu muset moc bloudit. Musím už jet, uvidíme se za pár hodin."

Odložil telefon na sedačku spolujezdce, nastartoval, zamával ještě Liduně, která se na něj povzbudivě usmívala a ukazovala, že mu drží pěsti.

O několik hodin později měl právě probuzený Eren dojem, že své dva přátele asi vážně zavraždí. Potřeboval do práce, nemohl spát! Naházel do sebe snídani v rekordní rychlosti a spěšně se oblékl.

„Erene, klid! První schůzku máš až za dvě hodiny, je čas," promluvil na něj Armin. Nebyl jasnovidec, jen si všiml upozornění, které zasvítilo z brunetova telefonu. Ne že by mu chtěl lézt do soukromí, ale toto zkrátka nešlo přehlédnout. A tak si brunet povzdychl a znovu se sesunul na židli. Upřímně se mezi své zaměstnance a hory papírů docela i těšil...

Doufal, že ho práce zaměstná natolik, aby se nemusel trápit vzpomínkami. Doufal, že tohle bude jeho lék – ponořit se do světa, který, jak vždycky říkal Levi, byl jeho. Tohle bylo to, co pro něj podle černovláska znamenalo vše a co dokud měl, nemohli být spolu. Tohle bylo to, kvůli čemu se ho Levi vzdal, tak na tom všem přece muselo něco být! Muselo, protože jinak by to znamenalo, že jejich pohádka vážně skončila bezdůvodně.

„Erene?" pročísl vzduch tázavý hlas Mikasy. Měřila si ho pohledem, stejně jako blonďáček, a neměla nejmenší tušení, zda tohle její přítel myslel, nebo nemyslel vážně. Vlastně taky netušila, jestli nad tím vůbec přemýšlel.

„Ano?" odvětil, snad úplně stejně nechápavě brunet. Snažil se, seč mohl pročistit si hlavu, nechtěl na jednání působit jako mrtvola a potřeboval zase začít přemýšlet, jenže ať se snažil, jak chtěl, neměl nejmenší ponětí, co po něm Mikasa chtěla. A tak dívce nezbývalo, než si povzdychnout a očima okatě sjet Erenův vzhled.

„Vážně chceš jít do práce takhle? Eri, máš na sobě sice sako, ale to, co máš pod ním... nenosil jsi to náhodou na střední? A ty tenisky působí dost neesteticky," poznamenala, stále ještě vyděšeně. Občas bruneta vídala na fotkách, které se sem tam objevily, sledovala ho na Facebooku a Instagramu, zkrátka se za poslední roky občas nevyhnutelně musela setkat s jeho pracovním já. A měla za to, že muž, který se z patnáctiletého puberťáka stal, si na slušnému oblečení přinejmenším zakládal.

Brunet se, skoro roboticky, převlékl, vzal si bílou košili, sako i kravatu a s pomocí Armina si trochu upravil vlasy. Gázu, která mu schovávala jizvu, už mít nemusel, přeci jen měl v plánu být celou dobu uvnitř, a tak se mu pokusili upravit oříškové pramínky, aby ji alespoň částečně zakrývaly. S přílišným úspěchem se rozhodně nesetkali, ale minimálně by jizva nemusela být první věc, které si na Erenovi půjde všimnout. Fakt, že tím bude zaručeně sádra, se snažili pominout.

Nakonec, když už i ručičky na hodinách popostrkovaly trojici k odchodu, rozhodli se Erenovi přátelé, že mají hotovo. Brunet vypadal elegantně a ona jizva táhnoucí se od spánku kousek nad levé obočí už zkrátka odstranit nešla, nemohli ji zamaskovat úplně a make-up mladík rázně odmítl. A tak byt opustili a vydali se směrem k budově, v níž brunet pracoval a do které ho dvojice přátel chtěla doprovodit. Mikasa šla po brunetově boku, starostlivý výraz ve tváři a Armin po druhém, snaže se udržet rychlost a jen děkoval bohům, že chodník nebyl z dlažebních kostek a jemu tak sádra nedělala ještě větší problém. A uprostřed si vykračoval Eren, na jehož vzhledu nešla poznat sebemenší vnitřní krize. Možná až na odrbané, roky staré tenisky, které kdysi nosil na kroužek jezdectví...