Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 73.

Čas běžel jako splašená herka a Levi konečně začínal věřit, že se z finanční tísně opravdu dostane. Byl zvyklý pracovat celé dny, ale v tyto měl dojem, že se nestíhá ani najíst. Vítal to, dlouhé hodiny, které strávil nad smlouvami a účetnictvím na Erena zapomínal.

Horší pak byla práce se zvířaty, kdy mohl mozek vypnout, což se nestávalo, protože v té chvíli okamžitě začal myslet na hnědovlasého mladíka, který se nemínil odstěhovat z jeho srdce.  Vyhýbal se místům, kde s ním trávil čas a od doby, kdy odjel, nenasedl na koně. Vyčítal si svou slabost, ale nemohl se donutit, už jen pohled na Lady, kterou neoficiálně Erenovi věnoval, mu způsoboval tíži na hrudi a knedlík v krku mu předpovídal, že za malou chvíli ucítí opět slzy v očích.

Každý podvečer pro něj ale přijeli kamarádi ze souboru a odjeli do místního kulturního domu zkoušet na slavnosti. Ačkoliv se zprvu bránil, i toto pro něj bylo vysvobození, neboť kamarádi také poznali, že se Levi něčím trápí a nenechávali jej upadnout do letargie.

„Levi, letos budem hrát aji písničky z pohádek. Pro děcka, rozumíš?" otočil se na Leviho Michal, cimbalista a hlavní zpěvák.

„Daj ně noty, já sa to naučím, není problém," zakýval hlavou.

„Spíš texty sa musíš naučiť, ty totiž budeš zpívať ty!" zašklebil se a podával mu noty s texty.

„Ne," usmál se nervózně, „na totok zapomeňte!"

„Ba jo, máš skvělý hlas, proč ho nechať zaháleť, kromě teho v těch dvoch sa hraje na flétnu a uznaj, že fúkať do píšťaly a zpívať dost dobře dohromady nejde. A taky víš, že ostatní kluci by mohli zpívať tak akorát cosi od Kabátů, jejich hlas sa prostě na lidovky a písničky pro děcka nehodí, takže je to na tobě... Co sa mračíš, nikdys trému neměl, tak sa necukaj a kývni, sú to enem tři písně!" hodil na Leviho psí oči.

„Tož ja, ale estli cosi zmatlám, tak si za to možete sami," rezignoval.

Kilometry daleko tou dobou ležel hnědovlásek na nemocniční posteli, pozoroval sluneční kotouč zapadající za jediným oknem, které v místnosti měli, a aniž by si to uvědomil, vyklouzla mu z oka jedna jediná, osamělá slza.

Od doby, co mu na pokoj dovezli Armina, neplakal. Blonďáček ho nevědomky držel nad vodou, mluvil na něj, kdykoli cítil, že mu Eren odcházel do světa pochmurných myšlenek a on mu za to byl vděčný. Jenže teď se říši melancholie ubránit nedokázal.

Přesně na tohle koukali s Levim. Ležel mu v objetí, pozoroval rudé zapadající slunce a poslouchal tolik krásných slov. Černovlásek mu tehdy říkal, že by nikdy neunesl, kdyby mu odešel.
Že ho tolik miluje...
A pak se Eren zeptal, zda mu věnuje své srdce, svou duši, sebe, pokud mu to všechno vrátí. Zda bude jenom jeho, pokud bude smět vlastnit Erena. A on mu na to kývl, políbil ho a pohladil...

Ze zelených očí vytékaly další slzy a on tiše zavzlykal. Nedokázal se udržet, tolik to bolelo. Miloval ho, strašně moc! Všechno mu to dal, vložil mu do dlaní své srdce, svou duši, sebe celého, ale černovlásek už mu nic z toho nevrátil. Nenáviděl ho. A tohle zkrátka nebylo fér...

„Erene..." povzdychl si modrooký chlapec, čímž konečně upoutal brunetovu pozornost. Viděl na něm, že ho něco tížilo, poznal to už v první chvíli, ale chtěl Erena nechat, nechtěl ho nutit mluvit. Věděl, že by tím jeho rány jen otevřel. Jenže když na něj teď koukal, srdce se mu stahovalo, bolelo ho to s ním. Byli přátelé přes deset let, a i když se dlouhé roky neviděli, stále to byli oni dva, stále měl zelenookého rád a vidět ho zlomeného zkrátka bolelo i Armina...