Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 67.

Ráno Erena nevzbudili ani kohouti. Spal tvrdě, jako zabitý. Sedm dní brzkého vstávání na něm zanechalo stopy a on potřeboval spát, alespoň do poledne.

Kohouti začali kokrhat hlasitěji. To už je slyšel, byl však moc vyčerpaný na rozlepení svých víček, a tak dokázal jen dál ležet, přečkat povyk venku a následně opět usnout. Tělo měl jako z olova, nebylo mu moc dobře – doufal, že jde jen o únavu a on nebude nemocný. To by bylo to poslední, co momentálně potřeboval.

Nakonec zase usnul a spal dlouho, dokud necítil černovláska, který se vrátil k němu pod peřinu, tak, jak to dělával před jeho odjezdem. Tušil, že ho chtěl budit. Nejspíš bylo opravdu pozdě.

„Levi, ne..." zabručel pouze a víc se zahrabal do peřiny. Chvíli na to začal opět tichounce chrápat.

Levi si povzdechl, lehce jej políbil na tvář a zase se zvedl. Také by rád spal, ale nemohl. Viděl však, že Eren ještě odpočívat potřeboval. Po vydatném spánku už začínal konečně dostávat do obličeje svou barvu, přesto však byl stále bledý a tmavé kruhy pod očima ještě úplně nezmizely. Usoudil, že je lépe ho ještě nebudit, pohladil jej a šel zpět do kuchyně, aby mu napsal lístek.

Musel odjet, přijela firma, která mu měla instalovat nový solární systém. Napsal tedy na papír omluvu s tím, že přijede co nejdříve a přiveze mu oběd. Doma, vzhledem k tomu, že nikoho nečekal, toho moc neměl. Slíbil si, že na zpáteční cestě nakoupí, stejně se bude stavovat do hospody pro jídlo. Ještě jednou nakoukl do ložnice, ale Eren stále tvrdě spal.

Probudil se až dlouho po tom, co Levi zmizel. Vlastně až kolem poledne, kdy se konečně cítil odpočatý. Vstal, zkulturnil se a došel do kuchyně, kde našel Leviho lístek. Pousmál se a vzal si něco k snídani, načež si z kufru auta donesl své tašky a vybalil některé věci.

Vytáhl notebook s telefonem a posadil se s nimi ke stolu – byl pracovní den, nemohl jen lelkovat. I když to, že dělal přes víkend mu samozřejmě přidalo nějaký ten čas. Myšlenky se mu však rozutíkaly do všech světových stran a on zjistil, že na text před sebou se už nějakou dobu rozhodně nesoustředil – před očima se mu zato vybavil jeho milovaný přítel. Ani se s ním pořádně nepozdravil...

Chtěl ho políbit, zašeptat mu do ucha, jak moc ho miloval a znovu se mu nalepit na rty. Uvědomoval si, že mu to napsal alespoň tisíckrát, ale chtěl mu nyní i osobně říct, jak moc mu chyběl. Jenže únava byla silnější...

Byl tak rád, že už byl zpátky! Celý ten týden se mu tolik stýskalo, úplně po všem. Po jejich polibcích, po dotecích. Po chaloupce v lesích, psech, přírodě, ale nejvíc po Levim. Po jeho očích, šikovných prstech, sladkých rtech a ústech, ale také po jeho dobrém a milujícím srdci, po jeho upřímné, tiché povaze. Miloval ho celého.

Bylo skoro půl třetí, když se Levi konečně po všem vyřizování, nákupech a drobném splknutí s hostinským, než jim kuchař přichystal jídlo, konečně dostal domů.
Těšil se na Erena jako malé dítě, ale stále mu ještě neodpustil to, že se celý týden neozval.

„Erene?" zavolal nejistě ode dveří, protože v chalupě bylo ticho jako v hrobě. Nemohl uvěřit, že by ještě dokázal spát, ale v kuchyni uviděl hrníček, ve kterém byl už nejspíš vystydlý čaj a dveře do ložnice otevřené dokořán.

Potichu nakoukl, seděl tam, u svého o sto let mladšího, mnohem tenčího a elegantnějšího notebooku a mračil se na něj. Nevšiml si jej, a tak potichu, aby ho nevylekal, promluvil.

„Špatné zprávy?"

„Ne úplně, ale zase je tu tolik textu... a kdo to všechno bude muset číst? Zase já. Ale tak, co nadělám, na sekretářku to teď hodit nemůžu a ostatní jsou celkem zaměstnaní, takže nemám moc na výběr," povzdychl si, pak už ale notebook zavřel a odložil stranou. Konečně se otočil na Leviho a pousmál se. Dokud byli spolu, všechno bylo v pořádku. Společně se najedli – vesměs v tichu, ale to nebylo nic zas tak nezvyklého.

„Tak povídej, co jsem tu promeškal, zatímco jsem byl v Praze? Co Liduna? A co králíci a ovce?" nadhodil pak Eren bezmyšlenkovitě. Neměl tušení, co se dělo na Leviho farmě, a tak se na ni ani neptal. Kdyby jen věděl...

„Víš, Erene, zvířátka se měla dobře, ale jejich majitel strádal a víš proč?" zeptal se smutně. Toho pocitu a ublíženosti se nemohl zbavit. Pořád ho to bolelo.

„Ne proto, že jsi musel odjet, s tím bych se smířil, nakonec, jinak to v naší situaci ani nejde, ale strádal, protože ses za celý týden nebyl schopný ozvat. Já chápu, že jsi měl asi moc práce, ale neříkej mi, že sis na mě nemohl najít ani pět minut, abys zvedl telefon. Víš, jak mi bylo? Říkals dva dny, přijels za týden a celých těch dlouhých sedm dní jsem o tobě nevěděl. Co jsem si měl myslet? Asi jsi taky neměl dobrý týden, ale já jsem už náš vztah skoro obrečel. Nedovedeš si představit, jak jsem se cítil? Přece jsi měl moje telefonní číslo, proč jsi mi nezavolal? Nebo aspoň blbou esemesku neposlal, abych věděl, jak jsi dojel, jak se máš a kdy tě mám čekat s večeří. Proč, Erene? Málem mě to zničilo..." podepřel si hlavu, která mu v tu chvíli přišla strašně těžká a zadíval se do zelených očí, jež na něj překvapeně hleděly.

„Ale..." vypadlo z Erena, k dalším slovům se ale musel nutit takřka násilím. Vůbec tomu nerozuměl a pohled, který mu Levi věnoval ho dokonale odzbrojil. Tolik ho to mrzelo, tolik mu ho bylo líto a zároveň se zlobil sám na sebe, že ho do tohoto stavu dostal. Přirozeně. Ale taky tomu vůbec nerozuměl, protože takhle to přece nebylo. On se snažil...

„Ale já tvoje číslo neměl, ani tvůj mail nebo cokoli takového. A taky jsem si nemyslel, že bys byl ve tři ráno rád, kdybych ti začal volat, že už jsem doma," zamyslel se a viděl, jak Levi posmutněl ještě o něco víc. A tak rychle pokračoval.

„Ale psal jsem. Každý den! Nebo, přiznávám, když jsem přijel do Prahy, nestihl jsem to – do noci jsem pracoval, a nakonec usnul v papírech. Ale pak už jsem ti vážně psal každý den, myslel jsem, že sis to četl... Neměl jsem tvé telefonní číslo, tak jsem si tě našel na Facebooku. To mi přišlo jako nejlepší možná varianta nezahrnující vloupání se kamsi pro získání toho čísla. Já vím, že na sociální sítě moc nechodíš, ale i ten, kdo je na Facebooku jednou za uherský rok vleze občas alespoň na Messenger, myslel jsem, že tě to taky napadne, když jiná možnost psaní si bez čísla není. Podívej," řekl, vytáhl svůj telefon, najel na svou jednostrannou konverzaci, kterou mezi nimi vytvořil a podal ho černovláskovi.

Levi se zděšeně podíval na zprávy z messengeru, který snad nikdy v životě neměl otevřený. Kdysi mu Facebook založila Liduna s tím, že aspoň po síti musí mít nějaký kontakt se světem. On tenkrát přikývl, aby měl od jejího brblání, že žije jako poustevník z minulého století, pokoj, ale nikdy víc tuto sociální síť neotevřel. Všichni, co s ním obchodovali věděli, že nemělo cenu ho přes něj kontaktovat a o stránku firmy se mu staral Křístek, on sám na ní byl snad jednou. Toto ho zkrátka vůbec nenapadlo.

Dlouho si četl krásná slova o lásce a o tom, jak moc mu Levi chyběl a do očí mu vstoupily slzy štěstí. A taky jej přepadly výčitky. Tolik jej haněl a myslel si o něm, že je to jen zákeřný hajzl, který ho opustil.

„Promiň, Erene, tohle je... moje chyba. Asi bych si měl s tebou zvyknout, že už nemohu žít tak, jak jsem žil kdysi. Musím si asi zvyknout na hodně věcí... Tohle mě vůbec nenapadlo," odložil telefon a objal hnědovláska, silně a láskyplně. Byl šťastný. A zase si uvědomil, jak moc jsou rozdílní, jak se odlišně dívají na svět, jak odlišně žijí.

Eren mu objetí opětoval, natiskl se na něj a usmál se mu kamsi do ramene, kam mu zabořil obličej. Jednou dlaní ho opatrně hladil po zádech a vnímal, jak mu buší srdce, jak se mu zvedají ramena při dýchání. Několikrát ho na krk políbil, stejně tak pak do vlasů. Odtáhl se, leč jen na vzdálenost napnutých paží a podíval se do Leviho velkých, šťastných očí, které teď vypadaly pravděpodobně stejně, jako ty jeho. Znovu se na něj natiskl.

„Tak moc jsi mi chyběl..." zašeptal pak, hlas mírně nakřáplý. Viděl, jak černovlásek reagoval na všechny jeho zprávy a byl tak rád, že ho zase držel, tiskl k sobě, že byl zase s ním...

„Miluju tě, Levi. Moc..."