Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 74.

Pár dalších dní uteklo jako voda a brunet opět seděl vedle blonďáčka, koukal před sebe a přemýšlel. Modrooký nevěděl, jaké konkrétní vzpomínky se mu honily hlavou, jen ho pozoroval a odhadoval...

Za tu dobu, co tu spolu byli se dokázali sblížit tak, jak už o tom ani nesnili. Po dni, kdy si Armin vyslechl celý Erenův příběh se snažil, jak mohl, dostat bruneta ze světa, do nějž spadal, ale stejně – vždycky se nakonec našel moment, kdy selhal, kdy to prostě nedokázal. Kolikrát ho v noci probudily Erenovy tiché vzlyky, které se snažil utlumit polštářem? Kolikrát mu odešel do koupelny, z níž se pak vracel po půl hodině, oči napuchlé a bolest v nich? Nedokázal ho udržet v reálném světě, nedokázal ho zbavit žalu.

A někdy v ty dny konečně pochopil, že to zkrátka bylo nad jeho síly. Eren potřeboval víc než jeho náruč – ano, ta ho dokázala uklidnit, alespoň na malou chvíli ho přesvědčit, že na to všechno nebyl sám, jenže to nikdy nemohlo stačit dlouhodobě. On potřeboval Leviho. Potřeboval osobu, která vlastnila jeho bolavé srdce, potřeboval černovláskovu náruč. Potřeboval, aby ho miloval, přivinul k sobě a chránil od vší té bolesti. Na to mu Armin stačit nemohl. A blonďáček to chápal – byl jeho přítelem, dobrým, ale to zkrátka mělo určité hranice. Mohl tu pro Erena být, ale nemohl dokázat, co zvládl jen Levi.

Na jednu stranu blonďáček tušil, že by ho znovu shledání s člověkem, jenž týral jeho srdce, mohlo zničit – mohlo by to způsobit akorát další bolest a další slzy, jenže taky to mohlo vyřešit celou jejich situaci. Armin pochopil, že Eren toho člověka miloval. A ze slov, která mu o něm řekl by odhadoval, že i on k němu něco cítil. Alespoň úplně maličko...

Na jednu stranu to Erena mohlo zničit. Ale na jinou, nebyl už teď jako rozbitá hračka? Nebyl už teď na dně, srdce zjizvené a zlomené? Eren si s Levim potřeboval promluvit. Potřebovali to oba dva. A bylo jedno, jak to dopadne, protože dokud se to nestalo, byl brunet na mrtvém bodě.

Pokud by ho černovlásek poslal k šípku, mohl by se konečně posunout dál, i když by to ze začátku pouze rozevřelo rány. Ale mohl by pochopit, že to za to nestojí. Že už je může nechat zahojit se, že do nich nemusí sypat další a další sůl. A pokud ne – pokud by k němu černovlásek skutečně cítil alespoň mizivou náklonnost, proč by se nemohli znovu dát dohromady?

Jenže Eren o tomhle nechtěl ani slyšet. Už jen ta představa byla, jako by kdosi otočil nožem v jeho hrudi. Kolik slz už vyplakal? Kolikrát měl pocit, že všechnu tu bolest snad ani nevydrží? Nedokázal by se před něj postavit a zase čelit jeho pohrdavým, nenávist odrážejícím očím, pamatoval si, jak na něj Levi koukal posledně. I přes Arminovo přesvědčování, i přes jeho snahu si stále tvrdohlavě stál za svým, jako vlastně vždy...

*

V roubené chaloupce utichly housle i hlas smutného mladíka, který si tímto léčil bolavou duši. Přes všechno trápení udiveně zjistil, že se na Dožínky docela těší. Přestože tyto slavnosti jindy navštěvoval nerad, nyní zjišťoval, že jedině práce, lidé a hudba jej trochu mohou vytrhnout z jeho smutného světa a samoty, již začínal nenávidět.

Odložil housle s notami na stůl a vzal do rukou dopis. Tolikrát si už říkal, že by jej měl otevřít a přečíst si poslední řádky, které mu chtěl Eren sdělit, stále však nemohl najít odvahu.
Viděl ve vzpomínkách zelené studánky, jež se na něj za celou dobu jejich soužití dívaly snad všemi dostupnými pohledy. Světlounké smaragdy dokázaly opravdu promlouvat a on musel uznat, že to, co viděl v očích, to slyšel i v jeho slovech. Dokázaly by ty oči lhát stejně, jako ústa?

Začínal zase pochybovat o svém rozhodnutí. Sedl si a upřeně pozoroval bílou obálku, na níž bylo napsáno jeho jméno. Měl by ji otevřít, snad by ve slovech uvnitř našel vysvětlení, omluvu za jeho chování, ale co mu tohle bylo platné.