Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 89.

Propletená těla ještě vydýchávala úžasný, hvězdný orgasmus, když se bytem rozezněl zvonek.
Levi se vyděšeně na Erena podíval a pochopil, že brunet žádnou návštěvu nečekal. Oba se rychle chopili oblečení, které měli po ruce, a protože zvonek neutichal, ba působil ještě důrazněji, Eren rychle běžel otevřít, zapínaje si po cestě košili. Pár knoflíčků se mu nepodařilo zapnout jinak než nakřivo. Tváře měl rudé, vlasy rozházenější než obvykle, a to už vážně bylo co říct. A příchozí stále zvonil a zvonil, jako by šlo o život. Hořelo snad?

Zvonek utichl, místo toho se však začaly ozývat, možná až zuřivé rány na dveře. Konečně se k nim brunet dostal a otevřel je dokořán, čekaje všechno možné včetně zmiňovaného požáru.

„Erene!" vyhrkli oba příchozí, Armin i Mikasa najednou. Vypadali vyděšeně, ustaraně, ale taky překvapeně.

„Erene, mysleli jsme, že se ti něco stalo, čekali jsme na tebe u firmy a ty ses neukázal, tvoje sekretářka řekla, že jsi odešel dřív, a dokonce jsi byl naštvaný, báli jsme se, že se ti něco stalo!" vyhrkl Armin, zatímco oba takřka vpadli do bytu a zabouchli za sebou dveře.

„Volala jsem ti, Armin taky, ale nebereš telefon, na Facebooku nejsi, nejde tě kontaktovat! Nijak! Víš, jak jsme se báli, že se ti něco stalo, co hůř, že sis něco udělal sám? Dovolala jsem se tvé sousedce, prý přes stěnu slyšela nějaké divné zvuky a..." v ten moment se otevřely dveře ložnice podruhé. Černovlásek vykoukl ven, tváře úplně stejně rudé a vlasy, jindy pěkně upravené, teď v jednom velkém vrabčím hnízdě. V očích měl úplně stejné jiskřičky, jako Eren a na krku onu obrovskou značku, jíž si nyní překvapení přátelé všimli i u Erena.

„Ehm... to jsou moji přátelé, Armin a Mikasa. A tohle je Levi," představil je, aby nějak uvolnil atmosféru. Černovlasá dívka i blonďáček totiž vypadali, že to s nimi za chvilku sekne.

„Dobrý den, omlouvám se... za Erenovu nepřítomnost na sociálních sítích asi trošku mohu já. Potřebovali jsem spolu vyřešit nějaké, ehm... pracovní věci," mumlal černovlásek, ale dobře věděl, že nejen jejich zjev dokazoval, že v ložnici se rozhodně nevěnovali smlouvám. Narychlo si uhlazoval vlasy i košili, která nebyla zdaleka tak nažehlená, jako ráno.

Nejistě se pousmál, netušil, jak by se k tomu všemu měl postavit. Potřeboval nutně sprchu a nějak se upravit, aby před přáteli, o kterých věděl, že jsou pro Erena důležití, nevypadal jak strašák do zelí. Užuž chtěl vycouvat s omluvu, ale uvědomil si, že by bylo podlé nechat Erena samotného, nehledě na to, že ho až příliš zaujala dívka, se kterou se, narozdíl od Armina, ještě neměl tu čest potkat.

Její dlouhé ebenové lesklé vlasy jí spadaly do tváře a ona si právě jeden otravný pramen trochu nervózně strkala za ucho a upřela na Leviho své ledově šedé oči. V tu chvíli měl dojem, že se dívá do očí sám sobě. Překvapeně zamrkal a hlavou mu prolítli všichni jeho mu známí příbuzní. Nikam nezapadala.

Uvědomil si, že člověk sám u sebe většinou podobnost s jiným nezaznamená, ale tahle holka vypadla jako by byla jeho dvojče. I ona na něj zírala s fascinací.

Nervózně přešlapoval a pak se zoufale podíval na Erena. Nevěděl si s touhle situací rady, to hnědovlásek musel jednat. Byl to jeho byt a jeho přátelé...

„Pracovní věci?" povytáhl obočí Armin, kterému se konečně povedlo vzpamatovat se z šoku, jenž mu ti dva udělili. Ještě chvíli zpět se, sádra nesádra, hnal i s Mikasou po boku sem, vystrašený představou, že by si Eren bůhvíjak neublížil a on? Zářil jako sluníčko, v očích jiskry a na rtech úsměv. Pobaveně se zasmál, když postřehl Arminův tón hlasu a přešel za černovláska, kterého zezadu objal, hlavu si pokládaje na jeho rameno.

„Taky, ze začátku... Levi je můj přítel," zaculil se.
„Přijel si pro mě..." A blonďáček se po těchto slovech chápavě usmál. Včerejší, přinejmenším dlouhá večerní konverzace s Lidunou ho přesvědčila, že ani na druhé straně se odloučení neobešlo bez slz a když teď ty dva viděl, věřil, že už jeho příteli šedooký neublíží. Jistě, trocha strachu v něm zůstávala, stále si pamatoval všechny dny a noci v nemocnici, ale taky viděl lásku, s níž na něj Eren koukal, moc dobře o ní věděl, a teď ji viděl i v Leviho očích. Věřil, že už bude všechno jenom dobré. Přál jim to, celým svým srdcem.

Brunet se na něj usmál nazpět. Snad si rozuměli i beze slov, snad věděli, na co ten druhý myslel a snad se jen chtěli usmát nad zvláštností celé té situace. Oba černovlasí si však, více než situace a dvou usměvavých chlapců, všímali sebe navzájem. Na moment blesklo Erenovi hlavou, že by si ve válce pohledů mrazivých šedých očí mohli sázet na vítěze, pak to ale zahnal kamsi do kouta své mysli. Možná jindy...

„Mikaso..." upoutal jemně její pozornost, a i jí věnoval úsměv.

Oba páry šedých očí se se zájmem podívaly na Erena. Oba snad čekali nějaké vysvětlení, kterého se ale nedočkali. Hnědovlásek si byl vědom jejich podobnosti, ale netušil, že by ti dva měli něco společného, snad kromě onoho vzhledu a příjmení, což mohla být taky pouze náhoda. Veliká, ale přesto jen shoda náhod, snad nějaká pochybná hříčka přírody.

„Ehm," ozval se Armin, „tak jsme tě zkontrolovali, ujistili jsme se, že je všechno v pořádku, tak zase půjdeme, ať můžete dodělat to papírování, ze kterého jsme vás vyrušili."

Levi i Eren něco zamumlali, ale Armin už Mikasu táhl ze dveří. Po rozloučení a zaklapnutí dveří se oba rozesmáli.

„To byl trapas," hihňal se černovlásek. Eren ani nestačil nic odvětit, když se opět rozezněl Leviho telefon.

„Liduna!"

„Levi?" začala opatrně. „Jak sa máš? Dojels dobře?"

„Jo," zahučel do telefonu, „dojel jsem dobře a eště, než sa začneš zasejc vyptávať, dám ti někoho, kdo by ťa rád pozdravil."

„Ahoj," řekl jí vesele Eren. Na chvilku se pak rozhostilo ticho – ani jeden z nich nevěděl, zda to bylo dobře, nebo špatně.

„Vy jste spolu? Jste spolu! Vyříkali jste si to všechno, že ano? Páni, ani nevíte, jak jsem teď za vás ráda!" začala nadšeně žena.
„Jo, a Erene, teď bych to sem asi úplně nemusela tahat, ale máš opravený telefon. Čeká tu na tebe. Pak se stavte, až se vrátíte... Vrátíte se sem, že ano?" ujistila se rychle. Eren jen něco zamumlal v souhlas, tušil, že ho slyšela. A stejně tak dokázal odhadnout, jak se teď na druhé straně usmívala. A taky, že až přijedou, bude o tom vědět celá vesnice. Nu, co nadělal, stejně by se to lidé dozvěděli. Ne že by si nějak užíval možnost být před nimi něco na způsob turistické atrakce, ale alespoň v tom teď budou s Levim spolu. Už teď si dovedl představit černovláskův napůl vražedný a napůl mučednický výraz...

Nakonec se i s ní rozloučili. Leželi si vzájemně v objetí, u sebe, jak nejblíž to šlo a jen si užívali blízkost toho druhého ještě hodiny po tom, co telefon položili. A ještě dlouho do noci si pak povídali, sdělovali si vše, co je za dlouhé dva týdny odloučení potkalo a byli spolu zkrátka a dobře šťastní...