Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 14.

Sotva zaklaply za naštvaným hnědovláskem dveře, Levi se i s peřinou v náručí sesunul na židli. Něco takového opravdu nečekal. Nedělal si přílišné naděje, že se jeho host k němu začne chovat slušně, ale že na něj tak vyjede a vyčte mu všechno, za co vůbec nemohl, to tedy nepředpokládal. Chápal, že byl zoufalý, Levi by asi taky byl, kdyby se mu něco takového stalo, ale nemusel přece vinu za nešťastnou náhodu házet na všechny kolem. To bylo trochu dětinské a člověk jako Eren, který podle jeho vlastních slov řídil velkou firmu, přece takto nemohl reagovat.

Tolik ho rozčilovala jeho samozřejmost a ješitnost! Byl to dospělý muž, přece nemohl čekat, že jak bude pískat, tak bude Levi skákat? Věděl však, jak se mnozí velkoměšťáci dívají na lidi z malých měst a o vesnicích ani nemluvě. A tento člověk byl ukázkový příklad. Levi rozhodně nebyl ochoten mu dělat pokusné zvířátko a utvrzovat ho v jeho sebejistotě, která sahala až na vrchol hory Mount Everest. Už mu to jednou řekl a byl připraven si za tím stát – tady byl doma on a platila tu jeho pravidla. Nehledě na to, že mu žádná nediktoval. Byl ochoten ho tady nechat, ustlat mu v měkké pohodlné posteli a žádal jen kousek, malinkatý kousek úcty. Pokud by ji z něj cítil, nepožadoval by ani to prosté děkuji a prosím.

On sám se mu už dvakrát omluvil za chování, které mu později přišlo nevhodné a dočkal se čeho? Jen pohrdání a dalších slov, která ho urážela. Další omluvu už od něj ten sebestředný Pražák nikdy neuslyší. A přísahal si, že už ani on sám se nedopustí toho, aby udělal nějakou chybu, která by ho v jeho vlastních očích nutila se mu omluvit. Byl pevně rozhodnutý, že po celý jeho pobyt už zůstane klidný, chladný a rozhodně se nenechá ničím vyprovokovat.

Bouchnul pěstí do stolu stejně, jako to před pár minutami udělal Eren a z úst mu vyšlo zasténání. Bolelo to, a ještě si odřel klouby, jenom kvůli zlobě, kterou před chvíli odsoudil jako naprosto zbytečnou.
Jeho sten však uslyšeli otevřeným oknem psi, kteří zareagovali starostlivým zakňučením. Uvědomil si, že zapomněl nakrmit zvířata. A to jen kvůli hloupé hádce s jedním namyšleným frajerem.
Věděl, že králíci to nějak přežijí, ráno jim dal hodně trávy i čerstvou vodu, ale psi celý den nic nežrali. Většinou jim ke granulím ještě vaříval maso, ale dnes budou mít chudou večeři – pomyslel si, když jim na dvorku plnil jejich misky.

V dálce zahřmělo. Po horkém dni, který dnes byl, se to dalo čekat. Jeho host však bude v suchu, to se nebál, jen si s úsměvem uvědomil, že pokud se bojí tmy a bouřky, už bude asi pomalu potřebovat vyměnit kalhoty. A že bouře tady v horách bývaly divoké...

Psi už měli večeři v sobě a se staženými ocasy se schovali v kotci. Levi ještě zkontroloval dvorek, jestli bylo vše uklizené před deštěm i prudkým větrem, který často bouřky doprovází.
První kapky ho ještě stihly skropit, ale to už vcházel do chaloupky.

Po rychlé sprše velmi rád zalezl do postele, protože byl po náročném dni dost unavený. A ta večerní hádka mu taky nepřidala. Stále se mu to honilo hlavou a na chvíli jej napadlo, jestli to opravdu všechno nebyla jen jeho chyba. S Lidunou si Eren evidentně rozuměl – jenže... Liduna byla totálně splachovací, a i kdyby ji nějak urazil, vrátila by mu to tak mile a nevzrušeně, že by si ten ubožák ani neuvědomil, že se do něj navezla. Tohle on ale neuměl, jeho povaha byla krapet výbušnější a rozhodně si nic nenechal líbit. A proč by taky měl? Chodit kolem milého Pražáčka jako okolo malovaného hrnečku, jen aby nějak neurazil jeho obří ego? Tohle rád přenechá jeho nohsledům, kteří mu lezou do prdele někde v té jejich Praze.

Přestože myšlenky měl stále neutříděné, pomalu jej doháněla únava, která je smetla a on pomalu podléhal spánku.

Brunet v tu chvíli ovšem stále ležel, zahrabaný v dece, aby tolik necítil ne moc pohodlná stébla s očními víčky pevně sevřenými k sobě, vytoužený spánek mu to ale nepřineslo. Všechen nakupený vztek z něj postupně vyprchal a on si konečně začínal uvědomovat, že jeho reakce nebyla úplně férová.

Tedy, byl naštvaný. To ano. Jenže valná část jeho vzteku pramenila jen a pouze z pocitu frustrace z toho, že je jeho záchrana jiná, než jakou si ji vysnil. Jako by byl princ a nyní si stěžoval na zachráněnou princeznu. Anebo spíš byl princeznou on sám a prskal kolem sebe, protože za ním do věže vylezlo něco jiného, než co si vysnil. Znělo to hloupě, dokonce i Erenovi. Působením času si začínal uvědomovat, že vztek, který si do sebe ukládal pak vybublal na povrch ve chvíli, kdy to nebylo potřeba, alespoň tedy ne v takové míře.

„Sakra..." zašeptal tiše. Byl sám na sebe naštvaný. Černovlasý už určitě spal, zatímco on usnout nemohl, protože nad ním nedokázal přestat přemýšlet. Tedy, možná by dokázal, ale v kombinaci s nepohodlným ložem to zkrátka bylo vražedné.

Měl by ho pustit z hlavy! Copak si ten muž zasloužil tolik myšlenek? Ne!

Ale nezasloužil si ani všechna ta slova, ozval se kdesi v něm nepříjemný hlásek jeho vlastního svědomí. Všechno šlo do kytek, už si ani nedokázal vylít vztek, aniž by to bylo špatně...

Nebyla pravda, že by byl černovlásek „nejhorší člověk, jakého kdy Eren poznal", což si, bohužel, uvědomoval až zpětně. Co ho to popadlo? Proč ho tolik chtěl vyprovokovat? Nevěděl. Ale pomoc ze dne předtím si stále vybavoval a říct, že mu ten chlap byl lhostejný, by se nikdy nedalo. A to všechno bylo až moc zamotané a matoucí, vůbec nevěděl, co s tím. A to možná bylo i dobře.

Zamračil se. Když sem přijel, celá scéna u jeho auta ho doopravdy naštvala. Tehdy by toho baču vážně nejraději vymáchal ve sračkách a neměl by s tím sebemenší problém, o tom žádná, jenže pak mu pomohl, jako nikdo před ním. Navíc, možná, úplně maličko možná v té situaci u auta měl prsty i Eren. Jen trošku...

Pamatoval si na moment, kdy ho za ruku vedl tmou a jemu se to doopravdy zamlouvalo, pamatoval si, jak se tehdy smál a Eren ho pozoroval. Vypadal jako anděl. Tohle všechno si pamatoval a nemohl mu to zapomenout. A možná i proto se teď cítil tak...

Trhnul sebou a rychle se posadil, oči přitom vytřeštil do tmy. Ne, to ne! Nemohl cítit výčitky, proč taky?! Přece by si proto nepřipadal hloupě, přece by mu to nebylo líto...

A přesto se ten divný pocit nedal úplně ignorovat. Jenže co s ním měl dělat? Nic. Svým způsobem si to ten černovlásek zasloužil, tak by si Eren měl opět lehnout a jít zase spát!

Za co? Za to že není správný princ?

Dobře, tohle nebylo k ničemu. Brunetova kolečka se pomalu přestávala točit a nápady z nich skutečně nestály za nic. Bude nad tím přemýšlet zase zítra, teď si lehne a půjde spát...

A v ten moment se to stalo. Jeho oči si už stihly přivyknout tmě a tohle by snad musel vidět i jinak. Ze sena jen pár centimetrů od jeho pravé ruky vylezl velký černý pavouk, jeden z těch s velkým tělem a krátkýma, tlustýma nožičkama, akorát že tak třikrát větší, než bývali normálně. Připadal mu jako dlaň dospělého, přičemž dvě třetiny tvořilo tělo a vpředu měl několik párů očí, na jejich počítání ale Eren ani nepomyslel. Byl arachnofobik každým kouskem duše, jeden z těch, kteří se oklepou a naskáče jim husí kůže už při obrázku z internetu a tenhle pavouk byl největší, jakého za svůj život viděl.