Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 69.

Leželi v objetí a vydýchávali to, po čem oba celý týden tolik toužili, když začal zvonit telefon.

„Ne!" fňukl frustrovaně Levi a praštil pěstí do matrace. S velkou nechutí a přemáháním se vymanil ze slastného náručí a s nevolí jej přijal. Bál se už každého telefonátu, který mu zazvonil, protože v poslední době opravdu nevěstily nic dobrého.

„Tome? Esli je to zas nějaký průser, tak mi to ani neprav."

„Promiň, Levi, ale na John Deeru asi odešla převodovka, ona už blbla dávno, ale včil už, potvora, ani neškytne."

„Do háje..." zaklel, „máš číslo na teho opravářa, kerý se na to díval minule?"

„No, právě nemám, minules mu volál ty. Proto ti volám..."

„Dobrý, dobrý, nestaraj sa, já už to zařídím." položil hovor a povzdechl si.
Fšecko je v hajzlu – zaklel tiše a úplně zapomněl na Erena, který stále ještě ležel a odpočíval.
Zavolal ještě opraváři, sedl si za stůl, hlavu v dlaních a tiše klel do dubové desky stolu.

Možná to nebylo moc slušné nebo taktní, přesto však Eren poslouchal každé slovo, které Levi řekl a které postřehl z jeho telefonu. Neznělo to dobře, taky mu to ale nepřišlo jako neřešitelný problém. Proč se mu najednou Levi zdál tak zoufalý? Pozve se opravář a vše bude vyřešeno. Nebo ne?

Co všechno mu jeho přítel neřekl?

Vstal a přešel k černovláskovi, který seděl u stolu, hlavu v dlaních. Nebrečel, ale nejspíš k tomu neměl moc daleko – ramena se mu nepatrně třásla, přes prsty a vlasy mu Eren neviděl do očí, ale tušil, že ať už se dělo cokoli, dobré to nebylo.

Obkročmo se posadil na lavici vedle Leviho a opatrně se natáhl, aby mu mohl položit dlaň na záda. Viděl i cítil, jak sebou nepatrně cukl, přesto ji však nesundal. Naopak, začal mu po zádech kroužit a opatrně ho hladit, nenechával toho, ani když cítil, že se přestal třást.

„Levi..." vydechl se starostí v hlase. Co mu to jen dělal? Pokud měl nějaký problém, proč mu o něm neřekl?

„Co se děje?" zeptal se pak, jak nejjemněji dokázal. Věděl, že k němu nemohl přistupovat rychle a zhurta, jinak by mu černovlásek mohl utéci. A to ho zrovna v ten moment nemohl nechat.

„Nic vážného, jen se mi všechno v poslední době sype pod rukama, začalo to těmi zardoušenými ovcemi a nějak to nechce skončit, ale to bude dobré, je to zkrátka jen blbé období," smutně se pousmál a objal ho.

„Zvládnu to, neboj se," přitiskl jej k sobě víc a hlavu sklonil do Erenova ramene, aby mu neviděl do tváře. Začínal být ze své situace dost vyděšený, a to se mu ještě nikdy nestalo. Vždycky to nějak finančně zvládl, teď to ale nezvládal ani finančně ani psychicky. Týden bez Erena, kdy nevěděl, co se děje, jeho psychickému zdraví taky nepřidal a teď už si připadal, že byl na zhroucení. Kdyby tady Eren nebyl, věřil, že by se tak nejspíš stalo. To on ho držel nad vodou.

Eren moc netušil, co si myslet a nemyslet, jedno však věděl – to, co mu Levi říkal, nebyla pravda. V tom všem muselo být něco víc, dobře si všímal, jak moc byl jeho černovlásek silný a pochyboval, že by ho nějaké špatné období tolik zničilo. Jenže copak mohl říct, že mu nevěřil? Stáhl by se a jediné, čeho by brunet docílil, by bylo, že by se šel kamsi trápit sám.

Nakonec spolu strávili celé odpoledne, kdy se vesměs jen váleli venku i vevnitř a drželi se ve vzájemném objetí. Byly to pěkné chvíle, o tom žádná, ale stejně, v každém Leviho pohybu, slově, v jeho očích bylo cosi, co se mu nelíbilo. Mrak. Temný a děsivý. Skutečně to všechno zavinilo špatné období?