Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 17.

Jakmile si Levi všiml, že má společnost, odložil plyšovou, ještě skoro slepou kuličku zpět do teplého hnízdečka a nepatrně se usmál.

Uvědomil si, že jej Eren doslova přistihl při činu. Měl svá zvířata rád a dával jim svou lásku najevo, protože věděl, že si ji zaslouží a že ho nikdy nezklamou. Tyto zkušenosti však s lidmi neměl, a proto se k nim dlouho choval odtažitě. Jeho přízeň, tu opravdovou, kdy byl schopen se člověku plně otevřít, si lidé okolo něj museli zasloužit a trvalo to dlouho. A ani těm neukazoval otevřeně všechny své city. Tohle byla pro něj rána pod pás a on měl pocit, jako by malinko zčervenal a styděl se za projev lásky, který právě probuzený host zahlédl. Zdravý rozum mu sice říkal, že není za co se stydět, přesto právě před ním, hlavně před ním, nechtěl nechat své city jen tak napospas.
Měl dojem, že by se mu to nemuselo vyplatit a Eren by mohl tohoto úniku později využít.

Nicméně, když viděl, že se hnědovlasý netváří nijak pohrdavě, ba právě naopak, rozhodl se, že zkusí malinký protiúder, aby věděl, jak bude reagovat on.

„Dobré ráno, Erene, pomůžeš mi s těmi malými, aby se samice mohla v klidu nažrat? Oni jí nedají pokoj, tak bychom jí mohli ulehčit a udělat ze sebe na chvíli chůvy," pousmál se a než se Eren nadál, měl v ruce dvě chlupatá klubíčka, stejně jako Levi. Toto byl samozřejmě výmysl, samice by se v klidu nažrala i mladými, jenže hospodář chtěl zkrátka svého pomocníka otestovat, jak se k netradiční situaci postaví.

Nejprve se Eren tohoto Leviho činu lekl. Předtím pozoroval, jak se černovlasý o malá klubíčka stará a viděl všechnu tu opatrnost... Zkrátka a dobře, znal sám sebe a bál se, aby jim něco neudělal. Jako malý miloval zvířata, hlavně pak malé, chlupaté kuličky ještě neschopné jediného pohybu. A vlastně je miloval i jako starší, když to nebyli pavouci. Bohužel, na zvíře v bytě neměl ani pomyšlení. Chodil do práce, nepřipadalo to v úvahu a rodiče by ho asi zabili. Ale teď držel dva malé králíčky a s pusou lehce otevřenou překvapením koukal do Leviho očí ve snaze vyčíst, zda to myslí vážně. A pak se usmál.

Nevěděl moc, proč že se na jeho tvář vkradl úsměv, pořádný, i se zuby, ale stalo se, v doprovodu jisker v očích. Opatrně králíčky pohladil po heboučké srsti, prohlédl ze všech stran a než se jeho společník nadál, klekl si na zem, mláďata si dal do klína, aby ani náhodou nespadli a on jim mohl věnovat veškerou pozornost.

„Taky jsi mohl říct, že máš i jiná zvířata, než ovce a ty blbé kohouty..." podotkl vyčítavě, na tváři mu ale stále hrál úsměv. Nemyslel to nijak zle, spíš jako vtip, pošťouchnutí.

„Netušil jsem, že by tě to mohlo zajímat. Co tě znám, spíš jsi zvířata neměl rád, tak proč bych ti měl vykládat o králících?" odvětil černovlasý, sedl si vedle něj a chvíli fascinovaně pozoroval, jak s mláďaty opatrně, a přitom docela zkušeně zachází.

„Myslíš... tedy... máš čas? Že bys mi jen trochu pomohl, pak bychom si udělali oběd a odpoledne bych zajel do Karolinky k sobě na farmu pro ten traktor?" otočil se a zadíval se mu do očí. Snad očekával, že v nich uvidí bouřku, reagující na jeho žádost. Nepředpokládal, že by se snad toto městské dítě s radostí zapojilo do práce v hospodářství a nebálo se přitom trochu se ušpinit.

Eren se nad prvními slovy černovláska zvládl jen zašklebit. Měl za to, že to, co mu už Levi stihl ukázat, nemohl mít rád nikdo. Pak ale přišla řeč na pomoc a on po něm hodil zkoumavý pohled. Co pro něj mohl mít? Ze srdce doufal, že to nemá nic společného se senem v seníku nebo hledáním a následném uklízení pavučin.

„Co máš na mysli?" zeptal se proto pro jistotu s nedůvěřivým podtónem v hlase. Také si byl jist, že by nerad skončil u čehokoli, u čeho by se mu černovlásek smál, což, vzhledem k tomu, že valnou část činností na farmě viděl jen ve zkreslených příbězích filmů, dost možností vylučovalo...