Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 50.

Levi seděl u stolu s dalšími, dobře bavícími se kamarády sousedy. Nikdo se nedivil jeho zachmuřené tváři. Znali ho, věděli, že netečný, smutný výraz a tichá společnost k němu patří. Nikdo z nich však nepoznal, že tentokrát to neplynulo z jeho samotářství, ale bylo v tom něco úplně jiného. Jednou za čas ho zkoušela nějaká z dam a dívek vytrhnout z jeho uzavřenosti žádostí o tanec, ale on vždy odmítl. Zrak měl neustále upnutý na elegantním hnědovláskovi, který v kole protočil snad každou sukni, která v sále byla.

Rychlá hudba se změnila na pomalou a ani tentokrát Eren z parketu neodešel. Jen přijal nějakou skleničku, rychle ji vypil a nechal se odvést na taneční plac další mladou žábou. Přitiskl se k ní a oba se svůdně vlnili tělo na tělo v rytmu pomalého sladkého ploužáku. Ona, s podpatky, stejně vysoká jako Eren, cosi mu šeptala do ucha a hnědovlásek stejně intimně odpovídal.

Levi se musel zvednout a odejít ven. Už se na to dál nemohl dívat. Žárlivost ho sžírala jako kyselina a celým tělem mu probíjela zlost. Zlost na sebe.

Trápil se, že se nechal převálcovat tím titěrným citem a že se nedokázal natolik ovládat, aby svou žárlivost ukočíroval.

S očima upřenýma do temné noci a se zaťatými pěstmi jej našel Jaryn, manžel Liduny.

„Levi, co tu tak sám? Proč sa nejdeš baviť? Všim sem si, že celú dobu's tam seděl jak kakabus. Šak co sa děje? Ulétly ti fčely?" ptal se starostlivě a položil mu ruku na rameno.

Jaryn ho dobře znal a viděl, že není všechno v pořádku, ale Levi se mu nemohl svěřit. Nikomu se nemohl vypovídat. S tímto se zkrátka musel vypořádat sám. Něco mu však říct musel.

„Fčely ne, ale ovce mi rdousí vlci, na farmě se tež všecko sere. Oharky aji papriky dostaly plíseň, všecko šlo do kela, tož mám starosti," nelhal, ale toto nebylo zrovna to, co ho trápilo aktuálně.

„To sa spraví, uvidíš, slyšel sem, že příští týdeň budeš natahovať nový plot, pomožu ti, a chlapi taky, teď sa netráp a daj si se mňú po kalíšku," poplácal ho po zádech a odkudsi vyčaroval dvě štamprle a flašku slivky.

„Tož dám si."

Hudba v sále zatím dohrála a Eren vyřízeně opustil parket. Se svou poslední tanečnicí už trávil zhruba patnáct minut, nikdo ji nechtěl vystřídat a jemu to vlastně bylo úplně jedno. Hýbal se, usmíval, ona byla spokojená.

Šedé oči a nižší postava černovláska mu však v sále chyběly tak moc, že to slovy ani nedokázal popsat. Postřehl moment, kdy odešel a stejně dobře pak vnímal všechen ten čas, kdy byl pryč. Viděl jakéhosi muže odcházet za ním, a to se mu také moc nelíbilo. Zkrátka – bál se. Znělo to absurdně, to Levi ho vždy zachraňoval, to Levi byl princ, ale teď se dlouho nevracel a on o něj začínal mít opravdový strach. I přes všechny pocity, i přes vztek.

„Nechtěla bys na chvilku ven?" zeptal se s úsměvem a ona okamžitě kývla, v očích jí u toho zajiskřilo. Hodila po žárlivých dívkách kolem vítězoslavný obličej. Řešil ji však Eren? Ne. Bylo mu to jedno, nezáleželo mu na tom. Mohla si myslet co chtěla, on tam šel jen z jednoho jediného důvodu. A ji potřeboval, aby to ten důvod nepochopil. Copak mu teď mohl otevřeně ukázat, že se o něj bál?

„Jistě, moc ráda," zapředla mu do ucha. Jen okrajově zavnímal, jak nepříjemná mu byla tato její blízkost. V ruce měl flašku jakéhosi alkoholu – bez toho by tento večer nepřežil. Ve druhé ruce měl dívčinu, prsty měli propletené. Ne že by tušil, kdy to stihla provést.
Vyšli spolu do tmy. Periferním viděním kontroloval černovláska, který je, zdálo se, neviděl, a usoudil, že byl v pořádku. Snad. Přesto však chtěl zůstat venku, dokud tam byl on, pro jistotu. A pokud by se to podařilo takhle v utajení...
„Zlato!" vykřikla ta dívka a zakopla – čirou náhodou zrovna tak, že mu spadla přímo do náručí. Cítil, jak se na něj černovlásek podíval a on tak pochopil, že byl prozrazen.

„Děkuji ti, jsi skvělý," zapředla a zářivě se usmála. Ruce mu obmotala kolem krku a nalepila se na něj tak, že bylo jasné, že postavena zpět na zem být nechce.

„Ty jsi tak silný! Držet mne takhle dlouho... nejsem těžká?" zamrkala nevinně.

„Ne, nejsi," odvětil bez obalu. Tohle musela vědět. Byla štíhlejší než Christa, a ta byla skutečně drobná.

„Och, děkuji ti. Ty víš, jak lichotit," usmívala se na něj rozverně. Tohle mu bylo nepříjemné. Fyzicky nepříjemné. Podobně, jako celá její přítomnost. Proč nemohla být tišší, skromnější, milejší, upřímnější... zarazil se. Věděl, na co myslí. Proč nemohla být jako Levi? Proč teď v jeho náručí neležel Levi?

Posadil dívku na lavičku, jelikož už ji nechtěl držet a posadil se vedle ní. Moc si však nepomohl – ona se k němu okamžitě přisunula, hlavu mu pokládajíc na rameno.

Levi rychle odvrátil zrak od toho výjevu. Nemohl se na ně dívat, nechtěl... Bolelo ho to. Nicméně odvrácení zraku nestačilo, pořád slyšel švitoření Jany, té dívky, která se snažila dostat Erena do postele. A Levi nepochyboval, že bude-li ještě chvíli hnědovláska provokovat, on podlehne. Proč by ne? Jana byla půvabná, tvářičky jak růžičky a dokonalé tělo, ačkoliv o jejím intelektu se dalo polemizovat. Levi věděl, že je blbá jak troky. Nicméně mozek do postele nepotřebovala.

Jaryn na něj ještě mluvil, ale Levi ho nevnímal. Potřeboval odejít, nemohl zůstat poblíž, poslouchat jejich tokání... Nechtěl se dál mučit, už tak toho mělo jeho zkoušené srdce za dnešek hodně. Byl už opilý, cítil to a věděl, že působením alkoholu byl schopný vyvolat nějaký skandál, který si nemohl dovolit. Ne tady – mezi lidmi.

Musel jet domů, hned...

„Ty, Jaryne, je tu někdo, do by mňa dovez dom?" přerušil monolog svého kamaráda, který do něj pořád něco hučel a nejen to, neustále sobě i jemu nalíval a když Levi zaostřil na láhev, zjistil, že původně plná půllitrovka byla téměř prázdná.

„Jó, Joža jezdí, on ťa veme."

„Kerý Joža?" zapřemýšlel Levi, protože Josefů bylo na svatbě asi deset.

„Tož Joža, tata od Janiny, tamtéj, co sa plází po tom tvojem lufťákovi."

„Hmm," hlesl, s problémy se zvedl a kolébavě odcházel do nitra hospody, aby našel Josefa.
Shodou okolností se s ním, a ještě se dvěma sousedy potkal mezi dveřmi.

„Jožo, prosím ťa, hodil bys mňa dom?" prosil Levi a musel se podržet stěny, protože ztrácel balanc.

„Jasné, Levine, jedem na tvoju stranu, sedaj. A teho svojeho pražského ogara tu necháš? U mňa spať nemože, šak aby mi děcko do iného stavu nedostal... Ale ináč je fajný, dyby chtěl s Janinou randiť, ani bych proti temu nic moc neměl, ale ve fšeckej počestnosti."

„Jožo, prosím ťa, mňe je to fuk, já ho nestrážim, je mi jedno s kým randí a včil už jeď... Až bude chceť jet Eren dom, dovez ho pak..."