Valašsko - Česká pohádka

Kapitola 8.

Levi měl chvilkový dojem, že se propadne studem do země. Ne, že by se za své tělo styděl, k tomu jistě neměl důvod, dobře o sobě věděl, že má pevné svaly zocelené tvrdou prací na farmě. Nicméně Erenův pohled, kterému by se nestyděl dát přídavek sžíravý, ho vykolejil tak, že ucítil mravenčení v zádech. Předcházelo neodbytné změně toku krve do partií, které by v případě tohoto muže, vlastně jakéhokoliv muže, měl raději v nečinnosti. Na malinkou chvíli si jen posteskl nad tím, proč s ním toto nedělala Petruna, Lidunina dcera, která byla ve všech ohledech krásná. Ano, dívával se na ni rád, ale takovýto útok na jeho tělo ani její krása nikdy nedokázala.

Chvíli bezradně stál, nevěda, jestli by měl odejít se rychle obléct, nebo dělat, že pootevřená ústa a rozšířené oči nevidí a v klidu se dál sušit ručníkem. Hnědovlásek se naštěstí rychle vzpamatoval a žádostí, že by už rád šel spát, trochu uklidnil i Leviho. Potřeboval být nutně sám, musel si utřídit myšlenky a začít pomalu znovu pohřbívat probuzené pocity, které v něm vyvolal jen pohled tohoto muže. Věděl, že čím dřív je rychle zase zakope někam hluboko do podvědomí, tím jednodušeji se později bude smiřovat s tím, že v budoucnu bude mít v chalupě pouze ženu.

Stál už vedle něj a vůbec si neuvědomil, že jej vzal jemně za paži a navedl ke dveřím do pokoje. Až ve chvíli, kdy ucítil pod prsty sval, který se pod jeho jemným dotykem zatnul, pochopil, že to možná není člověk, který by byl zvyklý na takto intimní blízkost cizích lidí. Nebyl odtud, kde se lidé běžně objímali a přímý kontakt byl naprosto přirozený, poplácání ba i pohlazení od starších, kteří ho stále brali jako malého ogara, kterému utekli rodiče a on tady musel zůstat sám. Stáhnul tedy rychle ruku z jeho paže, otřel si dlaň do kalhot a otevřel mu do ložnice.

„Dneskaj ráno sem přeslékal cíchy, tak je všecko čisté. Zajtra stávám dřiv než indy. Chcu jeť na púť, na Radhošť, tak... já nevím... v kolik si zvyknutý ráno stávať?"

„Vstávat?" zopakoval Eren nechápavě. On ho chtěl budit? Práce není, tak proč by vstával dřív? Na jinou stranu, přece jen si uvědomoval, že ve svém domě nebyl. Pokud ho ráno chtěl šedooký vypakovat, byla to ostatně jeho volba.

„Brzy. Kdyžtak mě vzbuď až budeš potřebovat, já to zvládnu," řekl jistě. Byla pravda, že když nezačal zvonit budík, dokázal spát opravdu dlouho, ale byl zvyklý, že ho ten mizerný přístroj budil klidně i v půl osmé ráno...

Naposledy na Leviho kývl v němém rozloučení a zapadl do ložnice, kterou mu černovlasý přenechal. Tam si svlékl košili a lehl si do, po dlouhém dni, vytoužené postele.

Konečně byl sám.

Spokojeně zavřel oči. Ne, nebylo to tak, že by mu přítomnost šedookého vadila, jen si potřeboval utřídit myšlenky, odpočinout si a třeba i přijít na kloub tomu, co se to všechno stalo. Přál si odhalit Leviho záměry, ale jeho snahy se setkávaly jen a pouze s neúspěchem. O co mu šlo? Nevěděl. Jen doufal, že až to zjistí, nebude to mít katastrofální následky.

Chtěl v tichu přemýšlet a konečně na něco přijít, chtěl vymyslet, jak dostat auto z bahna a jak najít Rivailleho, v hlavě se mu ale stále objevoval majitel tohoto domku s tělem žhavějším než kamna plná uhlí. Když ho chytil za paži ve snaze odvést ho k ložnici, bylo to tak zvláštní, přišlo mu divné tolik se k někomu mít potom, co se mu ukázal bez svršku, ale také v něm ten dotyk vyvolal podivné mravenčení a pálení. Moc to nechápal...

Naštěstí rychle zmizel, ačkoli si Eren nebyl moc jist, zda za to byl rád, či nikoli. Možná od obojího trochu...

A s těmito myšlenkami nakonec všechna naděje na vymyšlení řešení celé té bezvýchodné situace odešla do kopru. Únava ho přemohla a on se nedokázal bránit, dlouhá cesta a vše okolo ho dostatečně vyřídily. Usnul.